Seznam Všech Postav

Zde najdeš všechny postavy napříč ročníky. Můžeš využít funkci filtrování, což
urychlí tvé hledání. Je to rychlejší než se ptát co má kdo za postavy!

Postavy Abecedně

Již očekávaný uzlíček štěstí se narodil na začátku března. Perfektni načasování, kdy přivést dítě na svět. Aaron se narodil pyšnému otci, který si ze všeho nejvíce přál jen syna. Syna, který by mohl pokračovat v odkazu Knoxů – být detektivem a chránit Angeles před kriminálníky.
Aaron znal vůni střelného prachu dříve než lásku svého otce. Tu si mohl vydobít respektem. Byl veden ke spořádanému životu, vše mu bylo předkládáno na černobílém talíři.
“Aarone, tohle nedělej, to je špatné. Aarone, tohle je správně.” Neexistovalo nic mezi. A tak malý chlapec vyrůstal v černobílém světě. Bylo pro něj těžké vyvážit a posoudit, co je správné a co ne. V dětství býval často úzkostlivý, bojácný. Co když udělám něco špatně a tatínek se bude zlobit? To byla jediná myšlenka, která se mu honila celé dětství v hlavě.
Když jeho děděček byl ještě živ, rád bral Aarona jakožto osmiletého chlapce na střelnici. Společně stříleli z pistole. Učil ho různých technik, přesnosti. Vyprávěl mu různé příběhy, jak rodina Knoxů zachránila město a jak být detektivem jim proudí krví. Na dědečka si pamatoval jako na vrásčitého muže s holí a s cigaretou stále v ústech.
Tím, že byl Aaron zvídavý kluk, ne jednou se stalo, že vyrazil z domu za dobrodružstvím. Ale když mu bylo asi osm let, tak se rozhodl vydat se do lesa. Hrál si na detektiva a chtěl vyřešit vraždu, která se stala mnoho let zpátky v oném lese. Jenže zabloudil. Sám, jen s malým baťůžkem, kde si schovával zmrzlinu na později a svého plyšového medvídka. Začalo se stmívat. Lesem se ozývaly jen prapodivné zvuky. Zněly jako plížící se hrozba. Aaron měl strach. Don dneška by dokázal popsat, jak mu bušilo srdce, když se rozhlížel kolem sebe a nevěděl, kudy má jít. Nevěděl, jak se vrátit domů.
Když se za ním ozvaly nějaké kroky, chlapec se rozplakal. Bál se. Ale pak zjistil, že mu vlastně nic nehrozilo. Byla to skupinka lidí, kteří vypadali, jako by do tohohle světa nepatřili, ale zároveň jako by na nich bylo cosi správně. Ujali se ho, přivedli ho do svého úkrytu, kde s nimi mohl strávit noc. Aaron se chtěl podělit o svou zmrzlinu, ale jelikož byla docea teplá noc, celá se mu roztála v baťohu a umazala mu medvídka.
Jistá žena mu medvídka vyčistila. Dala ho do pořádku. Vyprávěli mu příběhy, dobrodružství, o kterých si mohl nechat jen zdát. A když se zeptali na jeho jméno, zpanikařil. Tušil, že by otec tyhle lidi neměl rád. Neměl by rád jejich postoj k řádu a zákonům. A tak jen vykoktal přezdívku Ark.
Noc sice byla dlouhá, ale Aaron ji rád označuje za největší dobrodružství ve svém životě. Sblížil se unikátními lidmi. S lidmi, kteří přemýšleli úplně jinak. A I když ráno mu pomohli najít cestu domů, tajně s nimi zůstal v kontaktu. Věděl totiž, že navždy zůstanou v jeho srdci. Protože to byli oni, kteří zachránili ustrašeného chlapce v lese a ukázali mu I jiný směr, kterým se dá jít.
Když už úzkosti nezvládal, popadl zápisníček a zapisoval. Zapisoval, zapisoval. Až se jeho chaotické poznámky proměnily na poezii. V patnácti, když nastoupil na střední policejní školu, viděl svého otce poprvé se usmát. Jeho matka mu vždy říkala, ať dělá, co ho baví. Ať jde za svými sny. Ale on nevěděl, co je jeho snem. Chtěl jen uznání od otce. A toho docílil už jen tím, že následoval otcův odkaz.
Na policejní akademii poznal dívku. Jmenovala se Ingrid a hned jak ji viděl? Zamiloval se do ní. Byla to jeho první velká láska. Psal ji poezii, každý den by mohla najít útržek papírku ve své skříňce. Nemusel psát, že je od něj. Moc dobře to věděla. Z psaníček brzy vznikla velká láska. Stali se nerozlučními. Ale Aaron neměl tolik času. Jeho otec chtěl, aby stále trénoval, aby byl lepším. A jejich vztah se stal toxickým. Často se hádali. Dokonce pošťuchovali. Ona na něj křičela, tropila mu žárlivé scény. A Aaron to trpěl. Ale jen do doby, dokud Ingrid po něm nehodila vrhací nůž. Vyhnul se, ale to byl konec jejich vztahu.
Jestli je něco, co by nejradši zapomněl, byly by to jeho sedmnáctileté narozeniny. Byl tehdy doma. Byl víkend. Aaron seděl ve svém pokoji. Jejich rodiče se často hádali. A teď tomu nebylo jinak. Vzduchem se nesl křik, nadávky. A to vše ze strany otce. Pak už se ozval ohlušující výstřel. Výstřel, který Aaron slyšel tisíckrát a moc dobře věděl, co znamenal. Vyběhl ze svého pokojíku, jen abych našel svého otce stát s pistolí v ruce. Na zemi ležela jeho matka. Mrtvá.
Dalších pár měsíců měl v mlze. Svět se točil dál, on musel fungovat dál. Myslel si, že jeho otec bude ve vězení. Ale smrt jeho matky byla klasifikovaná jako sebevražda. Otec mu omílal. Viděl jsi to špatně, ona se zabila sama, Aarone. Já tu zbraň v ruce nedržel. Vzala mi ji.
Aaron se cítil už jako blázen. Ale věděl, že se to ututlalo jen proto, že on sám patřil k detektivům. Byla to prachsprostá protekce. Prolezl ročníkem jen tak tak. Skoro to nedal. Ale když odmaturoval, jeho psychický stav se dal do lepší kondice. Nastoupil na vysokou školu kriminalistiky a psychologie. A tam se skutečně našel. Našel se v hloubkách psychologie, které mu pomohly porozumět tomu, jak lidé fungují. A když dostudoval, nastoupil k policii jako jeho otec před ním. Stal se operativním detektivem. Chodil do terénu, měl vzdělání I na forenzní vědu. Myslel si, že tím si získal otcovu lásku. Ale otec nehl ani vrbou.
Aaronův svět se pomalu rozpadal. Připadal si, že systém, ve kterém žili, zabil jeho matku. A proto, když se mu naskytla možnost přidat se k rebelům, neváhal. Byl rád. Ale byl chytrý dostatečně na to, aby jim prozradil o sobě co nejméně. Pro rebely byl jen Ark. Pro ostatní Aaron Knox.

Aaron Knox

operativní detektiv

veviss

Aelia se narodila dvěma odlišným lidem. Kovbojovi a herečce. Vyrůstala v Carolině, ale častokrát navštívila s otcem Dakotu. Jezdili spolu na koni. Vítr jí čechral vlasy. Cítila naprostou svobodu.
Kromě ježdění na koni se objevila i záliba v malování. Obklopovalo jí tolik krásného a ona prahla po tom, moci to zaznamenat a i po tom ukázat, jak tvůrčí dokáže být její duše.
Poprvé kdy viděla aspoň zmínku o princi, tak si řekla, že snad nemůže být ani člověkem! Bylo jí tehdy sedm a v té době započalo její velké podezření, že princ je ve skutečnosti mimozemšťan! Byl pro ní totiž až nadpozemský. Člověk by si řekl, že byla jen dítě, a že z toho vyroste, ale opak je pravdou. Aelia byla čím dál víc přesvědčená, že princ je z jiné planety. Byl tak dokonalý. A proto vždycky moc toužila ho poznat.
Její extravagant rostla společně s ní. Nechtěla být jako každý druhý. Věřila v nadpřirozené věci. A i si začala barvit vlasy. Ať to byla růžová blond, duhové barvy, zkrátka všechny chtěla zkusit a nebála se ani v nejmenším toho, co si ostatní myslí. A nikdy nebude. To si slíbila.
Co se týče jejího studijního života, tak vystudovala školu specifikovánou na zvířata. Holt dcera svého otce. Hlavně v Dakotě získala svou lásku k nim. Jenže postupem času neměla čas s otcem toto místo navštěvovat. A ještě k tomu její otec dostal mrtvici. Hned po tom, co vystudovala a tak musela hodně pomáhat doma. Byla to bolest. Předtím viděla svého otce, tak silného a pak byl tak slabý a zranitelný.
Aelia však zůstala silnou usměvavou holkou. Pro svého otce musela. Když on je tak zranitelný, tak ona bude silnou. Byla mu velkou oporou a i své matce před tím, aby se zhroutila. To Aelia nemohla dopustit. Uplasa by i svou duši pro své rodiče. Vzalo jí to čas s přáteli, ale tohle byli lidé, kteří jí dali život. Musí tu být pro ně. Být tou správnou dcerou.
Proto i celý rok trávila jen v práci, pomáháním rodičům a pak v těch chvilkách klidu i zkoumáním fotek prince Fredericka jestli náhodou není mimozemšťan. V tomto bodě měla i hezký sešítek, kde si zapisovala každý detail, který se o princovi dozvěděla, jenže nebyl tak plný kvůli nedostatku času.
Nebyla na to sice sama. Protože se do péče o jejich otce angažoval i její starší bratr, jenže ten jen málokdy měl na to čas. Už to nebyl ten usměvavý kluk, který si s ní v dětství Hrával na kovboje. Stal se profesorem literatury a zkrátka to na něj bylo hodně. Což byla další zátěž v jejím životě. Dva významní muži v jejím životě a oboum chtěla hrozně moc pomoc, jenže Ronan ještě k tomu všemu nežil s nimi, ale poblíž školy na, které vyučoval.
No i tak si na něj chtěla udělat čas, a jelikož žijí v centrum umělců a dalších velmi nadaných lidí i věděla jak. Vzala ho na výstavy a i ho donutila jít s ním malovat. Aspoň jednou za čas. Měla toho sama hodně a tak proč si trochu neuvolnit s člověkem, na kterém jí tolik záleží, a který jí v dětství vyprávěl pohádky? Měli silný pouto a díky němu z toho všeho ještě nezešílela.

Aelia Perry

veterinářka

leekeonhee.

Alejandro se narodil do obyčejné farmářské rodiny v Mexiku v malé vesničce. Vždycky jich byla hromada, Alejandro byl pátým a posledním dítětem v rodině Serrano. Jejich rodiče vždy byli podporující a milující, vedli své děti k tomu, aby měly velké sny a šli si za nimi. Ale taktéž si tajně přáli, aby všechny děti zůstali v odvětví farmářství, a proto je k tomu vedli. To se však Alejandrovi od útlého věku nelíbilo. Nikdy ho nebavilo pěstovat obilí, či se starat o krávy. Jako velký snílek už od malička si hrál na doktora a schovával se před rodiči, aby nemusel na farmu pomáhat. Jeho otec zkoušel s ním rozmlouvat, ale nakonec rozpoznal, že v něm nehne ani o kousek, a proto za ušetřené peníze mu koupili dětské knihy anatomie. A tak začalo první doktorské dobrodružství.
Když Alejandro dosáhl patnáctého roku a nastoupil na zdejší gymnázium, kde měl v plánu vystudovat, aby pak dále mohl pokračovat ve studiu na medicíně. Ve své třídě tehdy potkal dívku, Amelii. Její kaštanové kudrnaté vlasy sahaly až po lopatky a on byl z něj absolutně okouzlen. Padli si rychle do oka, a tak vznikl velký románek, který vypadal, že nemá konce. Vydrželi spolu dlouhé tři roky, než se Alejandrovi naskytla možnost Erasmu v Dánsku na medicínské škole. Měla to být stáž dlouhá celý rok, a proto čelil rozhodnutí mezi svým vztahem a svým velkým snem. Tehdy to pro něj byla jasná volba. Říkal si, že když se vrátí, tak jejich vztah obnoví a všechno bude zase jako dříve.
Když to doma ohlásil své rodině, všichni se radovali, Alejandro nebyl nikdy šťastnějším. Jeho maminka mu pomohla zabalit kufry, táta mu vyrobil malou dřevěnou figurku cvrčka, který by mu měl přinášet štěstí.
Alejandrovi vůbec nedošlo, že se vydává do úplně cizí země, kde nikoho nezná a nedokáže se domluvit jejich jazykem. Angličtinu už tehdy ovládal na obstojné úrovni, ale dánsky neuměl pomalu ani pozdravit. To však brzy zjistil, že nebyl problém, jelikož dvakrát týdně míval hodiny dánštiny. Erasmus byl skvělý, vše probíhalo hladce, jediným problémem pro něj bylo, že si nedokázal najít přátelé. Proto také většinu času trávil sám a učil se. Ano, to mu hodně pomohlo ve škole, ale občas ho přepadaly pocity samoty. Stýskalo se mu po domově, po Amelii. V takových chvílích ji psal milostné dopisy, které ji sice zasílal, ale nikdy mu ani na jeden nepřišla odpověď. Po roce stráveném na Erasmu ho čekalo rozhodnutí. Mohl by dále pokračovat ve studiu v Dánsku anebo by se mohl vydat domů. Cítil se rozpolcený, jelikož doma měl vše. Rodinu, přátelé, svou jedinou lásku. Ale jeho srdce chtělo zůstat v kompletně cizí zemi. Po dlouhém přemýšlení se nakonec rozhodl, že svůj starý život hodí za hlavu a naplno se ponoří do medicíny v Dánsku. Dlouhá léta studia a tvrdé dřiny mu přinesla perfektní výsledky. Exceloval v každé zkoušce, za to v jeho osobním životě byl osamělý. Po čtyřech letech úspěšného studia se rozhodl samozřejmě pokračovat dále, ale tehdy nastalo asi jeho nejtemnější období, o kterém s nikým nemluví. Během jednoho roku ztratil dvě blízké osoby, které pro něj něco znamenaly. Hned ze začátku prvního semestru šlo o jeho matku, která zemřela kvůli náhlému infarktu. Na její počest si pořídil fenku, kterou pojmenoval Cloe, po své matce. Kvůli svému zármutku a tomu, že neměl možnost se s ní rozloučit, tak se škole věnoval ještě více. Když už to vypadalo, že svůj smutek zpracoval, přišla další rána, když obdržel zprávu od svého nejstaršího bratra, který se mu svěřil s tím, že Amelie, jeho středoškolská láska se dlouhá léta léčila s rakovinou, ale bohužel boji podlehla tentýž rok. A tak si pořídil další fenku, Amelii, na počest jeho jediné lásky.
Za ty dlouhá léta zapomněl, jak je pro něj důležité být v blízkosti rodiny, kterou tolik miluje, a proto se za nimi vydal o prázdninách. Jeho rodina ho přivítala s otevřenou náručí, ale pro něj to již nebylo to samé. Prázdné místo po matce nedokázal nikdo vyplnit. A proto, když se vrátil do Dánska, naplno se ponořil do studia a se svou rodinou přerušil veškeré kontakty.
Jednoho večera se konala akce, na které se čirou náhodou objevil také. Bylo to chvíli před zkouškami, proto se rozhodl s ostatními spolužáky jít. Ani tam nepil, jen stál v koutě a spíše pozoroval ostatní. Pak si ale všiml jedné dívky, které se zničehonic udělalo špatně. Neváhal ani vteřinu, pomohl ji se dostat domů. a i když zprvu nevěděl, že jde o princeznu, stalo se mu to osudným. Díky jeho službičce mu královská rodina nabídla pracovat jako osobní doktor pro Therese. Od začátku věděl, že to bude spoustu práce, aby mu začala věřit, jelikož si povšimnul, jaký strach z něj měla, ale po úspěšném půl roce spolupráce jsou konečně na dobré cestě k tomu, aby mu naplno důvěřovala, jakožto jejímu lékaři. Začal se také věnovat přírodní medicíně, kterou spíše studoval sám pro sebe.

Alejandro Cinco Serrano

lékař

veviss

Jen pár minut po své sestřičce přišla na svět i Alexandra. Už od mala všechny v zámku zlobily, jen Alex byla konzervovanější. Tehdy měla se sestrou krásný vztah, ten pokračoval i v době Anetiny přípravy na trůn, Anet začala brzy ovládat etiketu, jenže všechna pohádka se rozplynula se smrtí korunního prince Francie... Tehdy si Alex matka odtáhla stranou a svěřila se jí se zasnoubením Anet. Nemohla tomu uvěřit a už vůbec ne, že to Anet neví! Nejraději by za ní ihned šla a o snoubenci jí řekla, ale matka jí to zakázala, jen jí připomene, že by se měla začít věnovat etiketě. Anet se vdá do Francie a trůn připadne Alex. Tehdy jí to přišlo šílené, ale začala pilněji studovat, zato Anet jakoby to vycítila se začínala stávat uvolněnější. Jednou se Alex dokonce svěřila, že měla v plánu se trůnu vzdát, tehdy tomu Alex nevěřila, ale brzy to pochopila. Anet byla zkrátka na královský život dost netrpělivá a možná si neuvědomovala důsledky svých rozhodnutí. Jejich vztah ještě vzkvétal když za ní o samotě přišla matka, že má Anet připravit na svatbu tak, aby ona netušila že se bude vdávat. Nejdříve to Alex chtěla popřít a hned to běžet říct Anet, ale měla strach, že by s ní jinak udělali to stejné. Vdali ji za někoho neznámého. Dokonce si to začala i užívat, vždy chtěla být svědkem na svatbě Anet, teď si to mohla užít! Navíc jí přijde, že se k sobě Anet a Dominique hodí.
Z Anet pomalu, ale jistě získávala všechny informace, které poté zpracovala pro rodiče a naplánovali svatbu. To, co se stalo si Alex uvědomila příliš pozdě, po Anetině odletu do Illey ji navštívili rodiče a řekli jí, že by byli rádi aby do Illey jela i ona, protože Anet jim nebere telefony a oni jí potřebují něco vzkázat. Začala se o sestru obávat, sice Alex je mladší, ale vždy cítila větší míru zodpovědnosti. Vzkaz přenechali Alex, ta ho má v Illee předat sestřičce, bohužel si však vůbec není jistá, jestli na ni bude mít Anet náladu. Ještě si živě pamatuje jak ji vyhodila v den svatby ze svého pokoje.

Alexandra Marie Habsburská

česká královna

npc

Alisha nikdy neměla dětství jako ostatní děti, to se na jejím pozdějším životě podepsalo. Nikdy totiž nežila perfektní život…perfektní sen. Muž v obleku přijde domů z práce, políbí na tvář svoji drahou, která již dělá večeři perfektně upravená, bezchybný make-up ale skrývá odporné tajemství onoho sňatku…děti si tiše hrají v obývacím pokoji u krbu a ačkoliv by se nejraději smály přes celý dům, bojí se vůbec jen ceknout. Když hnědovlasé ženě upadne talíř, který se roztříští na milion malých kousků, nejen že se děti vylekají jako kdyby zaslechly výstřel, žena se hned začne stahovat dál od muže, zatímco ho bezmocně prosí aby nekřičel. Starší z dítek, chlapec, se hned postaví a chce pomoci matce, hned na to ho ale dívka stáhne zpět k sobě, snažíc se ho chránit před dalším výpraskem. Chlapec si holčičku vezme do náruče a ihned se s ní vydá do pokojíčku, který byl v tuto chvíli útočiště bránící oba před traumatem. Z kuchyně se mezitím vydává křik a rány. Klasický večer, tentokrát poslední. Alishe bylo pouze 7 let když jejího otce zavřeli za násilí páchané na jeho manželce a dětech. Ten večer se ale vše změnilo…kdo by tušil, že bude matka naštvaná na své děti neboť oknem utečou k sousedům aby mohli zavolat na tátu policii. Tehdy milující matka se najednou stala naprosto zlou, cizí osobou. Nikdy se na své děti nepodívala láskyplně. Nikdy se už na ně neusmála…a to pro takto mladé dítko bylo to nejbolestivější…možná by byli ale ještě rádi, kdyby jejich máma do toho nezačala nekontrolovatelně pít. Přišli tak vlastně o oba rodiče a byli na vše sami.
Alisha poté nikdy s matkou nedokázala navázat dobré vztahy. ale vždy měla svého staršího brášku, který pro ni znamenal vše. Byl o 6 let starší jak ona, a proto v něm vždy viděla ochranáře, který se o ni staral…ale jak tak čas plynul..bratr brzy odešel na střední školu… na intr. Ali mu tak musela dát sbohem…a bohužel navždy. Nikdy ho pak neviděla a jediné co jí po něm zůstalo byl medailonek se sluncem a měsícem… pro jiné bezvýznamný náhrdelník ale pro ni to byla připomínka všech hezkých chvílí. Při předání onoho náhrdelníku jí řekl tato slova: “ Odteď budeme jako slunce a měsíc…budeme jeden druhého doprovázet na našich cestách aniž by jsme byli po svém boku…vždy ale budeme spolu, ten medailonek je toho důkazem…mám stejný. Budu tak vždy s tebou, prcku”. Alisha od té doby svůj náhrdelník nesundala. Během svého nástupu na střední se setkala s pár výsměškami ohledně svého “dětského” náhrdelníku, nikdy ho ale nesundala. Znamenalo to, že si z ní ostatní dělali srandu? Ano, ale jeden kluk se jí zastal. A tak začala Alishina první láska…bohužel opravdu nešťastná. Celý ten vztah byl opravdu toxický, ale k něčemu byl...Bratr onoho kluka pracoval společně s jejím ztraceným bratrem a ona tak konečně zjistila, kde její bratr je..ukázalo se, že pracoval v Angeles v paláci jako strážce… Alisha poté ale musela vztah ukončit neboť kluk o kterém si myslela, že musí být ten pravý byl v realu naprostý dement, co ji podváděl celou dobu. Ale nakonec se jí tak otevřela nová kapitola života..doufejme, že teď už lepší.
Timeskip: Alisha je v současné době úspěšnou malířkou. Byla jednou z nejžhavějších kandidátek na postup do Elity během minulého ročníku Selekce a pravděpodobně by došla ještě dále. Nicméně její osud nabral poněkud nečekaný směr, když poznala jiného účastníka. Není jim nikdo jiný, než její současný manžel Daniel White. Kulatně řečeno se dopustili něčeho, čeho neměli. Samozřejmě že porušení pravidel se neobešlo bez problémů a dvojice si užila nehezké chvíle plné strachu. Nicméně princezna Evelyn se nad nimi slituje, vyřadí je a nechá jim svobodu. Alisha a Daniel žijí v Angeles se svými dvěma dětmi, psem a kočkou. Co ty vědí o jejich příběhu? Jen to hezké. Je jednoduché pomocí slov přetavit skandál v pohádku. Snad jejich ratolesti budou té pohádce věřit i po skončení jedenáctého ročníku Selekce.

Alisha Jaime White

malířka

npc

Amelia se narodila do německé královské rodiny jako druhá. Přestože svému staršímu bratrovi Erichovi jeho postavení nezáviděla, vždy jí připadalo, že žije v jeho stínu. Otec už následníka trůnu měl, tak k čemu by mu byla dcera? Viděl v ní jen možnost výhodného spojenectví skrze domluvený sňatek. Amelia si během dětství velice jasně uvědomovala, že o ni otec nestojí. Nevěnoval jí žádnou pozornost, nepodporoval ji v jejích zájmech a vzal ji na vědomí jen v případě, kdy se setkal s nějakým princem v jejím věku, s kterým by ji mohl zasnoubit. Čeho se jí od otce nedostávalo, to jí mnohonásobně vynahrazovala její matka. S nikým jiným nemá tak pevný vztah jako s ní. Matka tu pro ni vždy byla a snažila se z ní vychovat elegantní dámu, která se umí pohybovat ve společnosti, stojí si za svým názorem a nebojí se jít si za svým. V tom ostatně odvedla skvělou práci. Amelia byla učenlivá a toužila se zavděčit. Třeba když bude stejně šikovná jako Erich, otec ji bude brát vážně? Trvalo jí spoustu let, než jí došlo, že se svým otcem nepohne. Když dosáhla dospělosti, přestala mu říkat otče a už pro ni byl zkrátka jenom král Německa. Jeho nezájem mu oplácela stejnou mincí. Ani ho nemohla nenávidět – byl jí zkrátka úplně fuk.
Mít o šest let staršího bratra jí k sebevědomí během dospívání taky nepomohlo. Když byla ještě dítě, odstěhoval se na jejich letní sídlo a Amelia přišla o jakýkoliv kontakt s ním. Byl tak pohlcen otcovou výchovou, že si k sobě nenašli cestu ani během těch vzácných chvil, kdy byli spolu. Jednak měli rozdílné zájmy, jednak i jejich názory se lišily. Amelia by mu však nikdy nepřiznala, že občas byla schválně proti němu, aby ho popudila pro legraci. Netušila, že tím od sebe bratra spíš odháněla a působila na něj jako otravná mladší sestra. Přitom jediné, po čem zoufale toužila, byla jeho pozornost a sourozenecká láska.
Od šestnácti také začala randit. Protože neměla pořádný mužský vzor ve svém životě, vůbec netušila, jak by měl zdravý vztah vypadat. Snadno se zamilovávala – stačilo minimum ze strany kluka a už jím byla naprosto okouzlená. Tito mladíci se však o ni dlouze nebo vážně nezajímali, takže každou nevydařenou známost náležitě obrečela. Vyrostla na pohádkách o statečných dívkách a princeznách s oddanými princi a nejvíce ze všeho si přála poznat pravou lásku. Ale být beznadějnou romantickou duší s jejím postavením a v této době se zatím ukázalo být spíše na obtíž. Jejím hlavním problémem bylo okamžité přilnutí k prvnímu sympaťákovi, který s ní zaflirtoval. Okamžitě měla na nose růžové brýle a žádné red flags neviděla. Častokrát se s někým vyspala už na prvním nebo druhém rande, protože si myslela, že tak kluka získá. Její poslední vztah trval asi čtyři měsíce. Chodila se synem významného politika Klausem a jako obvykle se k němu chovala trochu jako přísavka. Zajímala se kde zrovna je, když není s ním a dělala mu scénu pokaždé, když se jeho obličej objevil v nějakém bulváru vedle jiných krásek. Oba by vztah raději ukončili, ale Amelii otec nutil ve vztahu setrvat kvůli dobrému PR a Klaus byl ambiciózní rozmazlenec, kterému se líbila pozornost médií a nový status, které díky vztahu s Amelií získal. Její žárlivost ale dlouho nemohl vydržet a tak na jednom večírku pro přešlechtěnou elitní třídu po povzbuzení koksem jí všechno, co měl na jazyku, hezky vmetl do tváře. Byl z toho samozřejmě otřesný skandál. Klaus vytáhl na světlo všechno, co mu na ní vadilo a úplně ji veřejně znemožnil. Bylo jí teprve devatenáct a po téhle události se dva měsíce nemohla vůbec ukázat na veřejnosti. Nesla si z tohoto takové trauma, že se obrátila na terapeuta a rozhodla se zapracovat sama na sobě. Uvědomila si, že Klaus měl v mnohém pravdu a jestli chce mít jednou skutečně zdravý vážný vztah, musí nejprve v sobě vyřešit původce jejích toxických způsobů. Od té doby žádný romantiku nezažila. Přes veškerou práci s terapeutem má stále pocit, že nemůže žádnému muži věřit, že to s ní myslí vážně. Uzavřela se do sebe a trávila čas jen s opravdu blízkými přáteli. Kdykoliv se pohybovala na veřejnosti, vyhýbala se přehnané pozornosti a naučila se být stručná a říct přesně, co si myslí. Někdo by ji proto mohl považovat za nepřátelskou, introvertní, nebo povýšenou, a jí to vlastně ani moc nevadilo.
Po událostech, které se udály v paláci v Illéa, se německý královský pár rozhodl vyslat i Amelii. Protestovala, považovala to skoro za rozsudek smrti. Nebylo to k ničemu – král už chtěl Amelii dostat pod čepec a Selekce prince Adriana byla koneckonců nejlepší současná akce na seznámení mezi ostatními šlechtici. Matka byla na její straně, ale zároveň si přála, aby po traumatu, kterým si jejich syn Erich prošel, aby na něj někdo dohlédl. Třeba by přítomnost jeho sestry mohla zmírnit následky. Amelia se nakonec přání rodičů podvolila a doufala, že tím alespoň zmenší tu propast mezi ní a Erichem.

Amelia Webber

rumunská královna

purpurovaz

Andreas se narodil jako nejstarší ze tří sourozenců. Zplozený jako omyl, ale milovaný oběma rodiči. Nicméně na rozdíl od svých sourozenců se narodil v Illey. Narodil se o několik týdnů dřív, než měl, a ještě k tom dost pochybně. Jeho rodiče jeli autem na letiště, když řidič ztratil kontrolu nad vozidlem a sjel z cesty. Řidič nepřežil a rodiče vyvázli s lehkými zraněními. Bohužel tato událost spustila porod a záchranná služba, jež následně přijela, se o ně postarala. Andrease vložili do inkubátoru a jeho matka tam zůstala na pozorování. Jeho otec to tehdy málem nezvládl, naštěstí za nimi přijela jeho část rodiny a pomohla mu, hlavně Andreasova babička. Po nějakém čase Andrease i s matkou pustili domů a po nějakém čase mohli odcestovat do Polska.
Andreas začal vyrůstat v milované rodině. První dva roky života byl středem pozornosti svých rodičů, kdy se i jeho otec učil polštinu. Jenže život se mu zkomplikoval, když se na prahu dveří objevil jeho prastrýček požadujíc splnění dohody. Babička si s ním zrovna hrála, když si ho onen muž všiml. Nerozuměl, kdo Andreas je a po zjištění pravdy, mu málem ublížil. Andrease chránila babička, která to krutě schytala a on svým pláčem přivolal zbytek rodiny. Mattias s Genevieve se pokusili o klidné jednání, jenže to skončilo tak, že jeho prastrýc odešel s nevyřízenou. O babičku se postaral dvorní lékař a dědeček se rozhodl k radikální změně. Jelikož se obával, co jeho bratr vyvede jeho dceři a celé její rodiny, odhodlal se k odstoupení a korunováním jeho dcery a jejího manžela králem a královnou Polska. Sám se pak vydal za bratrem vyřešit konflikt, jakožto rádce nového královského páru.
Král s královnou se okamžitě rozhodli k pár změnám, o něž se i následně začali snažit. Během prvních čtyř let jejich vlády bylo krušné období, ale stále si našli čas na syna. Stres se dost na obou rodičích podepisoval, ale snažili se a před synem to nedávali znát. Osm let po jeho narození na svět přišla jeho mladší sestra, Isabelle Sofia. Možná z toho nadšený nebyl, ale vztekal se, jelikož byl zvyklý na roli jedináčka a najednou měl sestru. Po čase si zvykl, že veškerá pozornost rodičů již nejde k němu a sám si sestřičku oblíbil. Často i navštěvovali rodinu v Illey, kde se seznamoval s dalšími členy rodiny.
Bohužel tehdy přišlo roční období nesrovnalostí ve vztahu jejich rodičů, nicméně trvalo zhruba rok, než se uklidnili a byli schopni spolu opět fungovat. Tři roky na to se narodilo další a poslední dítě a jejich sourozenec, Lucasz James. Andy zvyklý na sestru skoro až zapomněl na dobu, kdy byla Issy malá a už brzy po bratrově narození ho chtěl poznat a hrát si s ním.
Co se jeho vzdělání týkalo, šlo mu to relativně dobře. Základní školu navštěvoval osm let, kdy se učil základy, stejně jako jeho dva sourozenci. Všem bylo jedno, že jsou z královské krve, měli mít splněnou povinnou školní docházku. Následně se učil podobně jako jeho matka a po dosažení patnácti let směl chodit na zasedání rady a mlčky poslouchat a učit se od nich. Zajímalo ho mnoho koutů, jak království, tak světa, a byl odhodlán pokračovat ve snahách o zlepšení a doufal, že v Illey se mu povede něco přiučit.

Andreas William Grabowski

polský korunní princ

npc

Angeliki se narodila do Řecké královské rodiny a odmalička si přála, aby se narodila do normální rodiny. Nevadilo by jí počítat každou minci, žít z hladu, ani nic podobného. Nikdy se nedokázala smířit se životem bohaté princezny, která oplývala veškerým bohatstvím, zatímco tam venku pracovali všichni, dřeli do úmoru, kvůli jejich zemi. Už když byla malá, dostávalo se jí hodně lásky, jakožto jedináčkovi. Dalo by se říct, že kvůli tomu, že právě byla v dětství trochu sobec, ale dospíváním se to zlepšilo, právě návštěvami vesnice. Jako malá trávila až moc času v paláci a jelikož neměla co dělat, rodiče si z ní snažili udělat dokonalou dceru, která jim bude dělat pouze radost. Učili jí etiketě, správným mravům a hru na housle, kterou nesnášela. Naštěstí se na ni usmálo štěstí a rodiče jí po nějaké té době pořídili laskavou chůvu. Ta jí naučila na harfu, která ji tak dlouho lákala a na klavír, který si zamilovala a byla radost pozorovat její nové skladby. Brala ji k dětem do nedaleké vesnice, zamaskovala ji a ona si spokojeně s dětmi hrála, jakoby to nebyla jejich budoucí nástupkyně na trůn. Netrvalo dlouho a dozvěděli se to její rodiče. Byl z toho poprask a chůva dostala okamžitě padáka. Místo ní rodiče najali osvědčenou a přísnou chůvu, která na Angel byla přísnější než její samotní rodiče. Dostávala tvrdé lekce tance, etikety, hry na hudební nástroje a spousty podobných. Nesnášela život. Nesnášela život v paláci. Nesnášela chůvu. Nesnášela rodiče za to, že platí chůvu. Připadala si jako vězeň, dokud... Usmálo se na ni štěstí. Jejich paláce se někdy v jejích patnácti letech ocitl v bitvě. Do paláce se vrhli nespokojení Řeci a palác se ocitl v nebezpečí. Fajn, to nezní zrovna nejlíp, ale jeho následek konečně strvdil její svobodu. Po útoku zemřelo spousty lidí, ale to právě i Angeliki chůva. Byla konečně volná! Těšila se na další dny, konečně cítila chuť do života. Rodiče se po její nespokojenosti rozhodli, že už raději nebudou Angel pořizovat chůvu, jinak už se jistě dívka vzbouří. Začala chodit do vesnice a našla si tam spoustu přátel. Před nikým netajila, že je to právě nástupkyně trůnu. To se jí vymstilo. Když se procházela venku s ostatními, byla napadena. Skončila v paláci v nemocnici s těžkým zraněním a dostala zákaz chodit ven - místo toho se měla věnovat přípravám na panování, protože to se samo neudělá. Nesnášela to, že zrovna ona byla jedináček. Pilně se připravovala na to, až jednou bude královnou její země, protože chtěla být svému lidu skvělou královnou. Přesouváme se pomalu do součastnosti. V Illee začíná právě teď selekce a naskytne se jí jedinečná možnost jet do paláce. Vidí v tom možnost se seznámit s (budoucími) panovníky, najít si přátele (a nebo možná něco více) a také společně s tím nějaké přátelské vztahy s zeměmi.
Timeskip: Angeliki zakončila Selekci tak, jak ji nemohlo nejspíš ani ve snu napadnout. Chvilinku po korunovaci korunní princezny na ni čekalo krásné překvapení od její nejmilovanější přítelkyně. Žádost o ruku právě od novopečné královny Sienny Schreave. Angeliki řekla své "ano" a tak byl v Illéa dvojnásobný důvod k radosti. O čtyři roky později se Sienně narodil chlapec jménem Mikael. A ten si na rozmazlování od dvou maminek ani v nejmenším nestěžoval.

Angeliki Katerina Schreave

královna Illéi

rakettka

Ardghal prvorozený syn královské rodiny. Hned za ním následovalo jeho dvojče. Pouhých pár minut a daly rozsudek, kdo bude dědicem trůnu. A připadlo to zrovna jemu! Celý život to bral jako čest, ale zároveň se bál. Nechtěl se stát králem, i přes fakt, že svou zemi miluje nadevše. A pak se v jeho životě nastal okamžik, kdy se nechtěl už vůbec, jelikož by to znamenalo, přijít o to nejcennější v jeho životě.
Předtím byl smířený, že převezme korunu. Převezme velkou moc, která mu byla udělena. Však přeci proto se narodil, no ne? Byla to velká tíha. Čas od času chodíval inkognito mezi svůj lid do hospod a tam poslouchal příběhy. A nechodil sám. Doprovázel ho jeho tělesný strážce, jen byl viníkem toho, že Ardghal nechtěl se stát králem, nýbrž prostým mužem. Aby mohl říci, že tohoto muže miluje.
Jeho city nebyly jako náhlý hrom. Nepřišly ze dne na den. Začali se tvořit v jeho patnácti letech. Ještě než se stal jeho strážcem, v době, kdy spolu jen trénovali. A ty čirý se prohlubovaly den ode dne. Možná by je ani nikdy nedal nahlas, kdyby nebylo jedné opilé noci. Když ho Oisín musel dovléct do postele. No Ardghal se na něj přiblble usmál, ale pak zvážněl i přes svou opilost a řekl ty dvě slova. Miluju tě. A tím to všechno začalo.
Když nemusel plnit své povinnosti, či se nevěnoval se svým sourozencům. Kteří se skládali z jeho dvojčete a o sedm let mladší sestry. Ty dva hrozně pro něj znameli a tak je nechtěl zanedbávat. Tak krom těchto činností utíkal se svou láskou na louku. A to bosí! Protože jako správný Ir má blízko k půdě své země. Pro tyhle okamžiky žil. Kdy může být sám sebou. Na louce jen neběhali, ale tančili, smáli se a leželi v trávě. Vyprávěli se příběhy a představovali si, jaké by to bylo poznat jednu z bájných bytostí.
Ty okamžiky byly vzácné a nebylo jednoduché získat si je, protože to vše museli tajit. Což on to tajil i přes svým dvojčetem a to mu říkal úplně vše. Jenže věděl, že by bratr chtěl převzít jeho roli. To mu přeci nemohl udělat. Nikdy ho nezajímalo být vůdcem a pokud ano, tak proč by mu to neřekl? Co když oba před sebou něco tajej navzájem? Kdo ví.
Jednou takto s bratrem seděli a povídali si historky, které slyšeli, když najednou uslyšeli něco podezřelého. Šli to omrknout a co se nestalo? Vyskočila na ně malá příšera! V podobě jejich mladší sestry. Ardghal dostal menší infarkt toho dne, ale brzy propadl smíchy. No, ale jeho vykřiknutí přilákalo jeho milovaného, který se mu normálně a vyloženě vysmál. Tohle mu nedaruje! Od toho dne vyčkával na svou pomstu.
Tu si však zatím nevybral a tak se má Oisín na co těšit. Ale beztak napadaly tohoto irského prince samé roztomilé varianty, tak překvapit svého milého. Ať by se snažil jakkoliv nechtěl by ho děsit. To by si nedovolil. Navíc ani není takové povahy. Svým blízkým by nechtěl nijak škodit, strašit je, ani nic podobného, i kdyby to mělo být pouze ze srandy, protože ví, že by tím mohl uškodit. A to on opravdu nechce.

Ardghal Kelleher

irský korunní princ

leekeonhee.

Když se Mackenzie blížila ke třicátým narozeninám, měla pocit, že její biologické hodiny odbíjejí čím dál hlasitěji, téměř až zběsile. Navzdory tomu, že byla obklopená lidmi, kteří ji měli rádi, na obzoru se stále neobjevoval žádný perspektivní partner, se kterým by si dokázala představit budoucnost. Po dlouhém zvažování se proto rozhodla uskutečnit jeden z nejzásadnějších a zároveň nejnáročnějších kroků svého života – adoptovat dítě. Proces adopce byl zdlouhavý, plný administrativy, čekání a nejistoty, ale Mackenzie ani jedinkrát nenapadlo, že by to vzdala, protože ona se nevzdává. Navíc jí všichni kolem podporovali. Nakonec se dočkala a do jejího života vstoupil malý blond chlapeček s těma nejjasnějšíma modrýma očima, jaké kdy viděla a se jménem Ashton Sky. Mackenzie přišlo jako osud, že chlapec se jmenuje příjmením skoro stejně jako její matka druhým jménem a tak mu jméno Sky ponechala jako druhé jméno a Zione se jenom přidalo nakonec.
Ash měl v životě dostatek, ba i přebytek, lásky od matky i prarodičů a na život před nimi měl jenom několik nejasných krátkých vzpomínek. Když ho matka poprvé vzala do práce, jenom zíral na její pracoviště, vypadalo jako královský palác. To, že je to právě ten pravý palác, zjistil až o dost později a dlouho se tam cítil jako v pohádce od Disneyho. Už od útlého věku byl pohybově nadaný a matka ho přihlásila do každé sportovní disciplíny, kterou si zamanul vyzkoušet. Někdy u ní vydržel, někdy ne. Děda ho navíc naučil střílet, stejně jako kdysi mámu, když byla ještě malinká. Čím více rostl, tím méně měl zájem o matčinu práci, kromě jedné věci, která ho naopak v paláci zajímala o to více. Věc... nuže jednalo se o dívku. Dívku, která mu učarovala, ale on jí jenom z dálky pozoroval a nikdy se o nic nepokusil, protože pro ní nebyl dost dobrý, dost hezký, dost chytrý. Byla to taková ta dětská platonická láska, kterou si člověk navždy uchová v duši.
První skutečný vztah přišel až na vysoké škole, kde studoval mezinárodní vztahy a diplomacii. Layla byla jako hurikán, který vtrhl do jeho dosud klidného života a rozmetal jeho srdce na kusy. Jejich vztah byl plný hádek, usmiřování, rozchodů a vášnivých návratů. Ash se postupně dostal až na hranici alkoholismu, kdy byl opilý do bezvědomí prakticky každý den. Nakonec to byla Mack, kdo si dupnul a Ashtona postavila před jasnou volbu – odvykačku, nebo studium v zahraničí. Ash si vybral výměnný pobyt ve Francii, kde školu dokončil, znovu našel rovnováhu a začal se zase aktivně věnovat sportu.
Když se vrátil domů neměl zájem o bouřlivou lásku s hurikánem, ale o pravé pocity klidné lásky a pravého porozumění. A když nenajde lásku, nebude to brát vážně, nebude se vázat, ale jenom si užívat ucházející společnosti. Jenže po návratu do Illéy nějak neměl, co dělat. A kdyžtak koukal kolem sebe, rozhodl se, že bude jako jeho matka a zkusí najít smysl života v paláci a přihlásil se jako strážný. A třeba najde i lásku. Jenže co když je to prokletí jeho rodiny? Mack si taky nikdy manžela nenašla.

Ashton Sky Zione

strážce

ctckasiootid

Aurora Leonor de Castillo je jedním z tří dětí vládnoucího páru Argentiny. Ona sama se narodila jako prvorozená, při porodu ale nastaly komplikace. Její matka, královna Aurora ztratila hodně krve, nakonec i omdlela a dvojčata musely jít ven císařským řezem. První se narodila malá Aurorka, během dalších sedmi minut její bratr, princ Phillip. Král Fernando, její otec, si však vždy přál silného a schopného dědice. Proto si myslel, že by žena vládnout nedokázala a využil okamžiku, kdy na sále byl pouze doktor a jedna sestřička. Oba podplatil, aby zapsaly časy naopak, tímto byl prvorozeným Phillip a Aurora se stala jeho stínem.
První roky života strávila se svým bratříčkem, se kterým si hrála a navázala k němu velice silné citové pouto. Jejich matka do toho znova otěhotněla, i přes náročný porod, který tehdy měla. Rony dosáhla věku čtyř a brzy potom se jí narodila mladší sestřička, Valentina.
Tohle šťastné dětství se ale změnilo, když otec Fernando poslal matku a obě dcery do venkovského sídla. Královna dostala na starost najít kvalitní učitele, kteří vzdělají princezny v etiketě a společenských vědách. To také udělala, avšak je začala vzdělávat sama i v ostatních předmětech, které měl mít pouze jejich bratr, následník trůnu.
Jak čas utíkal, tak se život na venkově zdál stejný. Proto začala Aurora v 10 utíkat do blízké vesnice. Prozkoumávala ji každým dnem více, někdo by i řekl, že tam trávila více času než místní obyvatelé. Objevovala tam různé obchůdky, od knihkupectví po řeznictví, od cukrárny po obuvnictví. Postupem času si všimla, že už sídlo nudí i Valentinu, proto ji jednoho dne vytáhla ven s sebou. Tím v ní ale nejspíše zažehla ducha rebela.
Když bylo Auroře asi 14, povolal si je otec zpět do hlavního paláce, který sídlí v hlavním městě. Po dlouhé době spatřila svého bratra, byl zcela jiný. Z toho hravého a vřelého chlapce se stal tichý a poslušný klon otce. Minimálně si to dlouho myslela, než zjistila, že to všechno je jen hra. Jednou s ním utekla do města, tam spatřila toho Phillipa, kterého znala. Toho bratra, který se nebál ničeho. Hned k němu zase ucítila nesmírné pouto, které hoří doteď.
Postupem času se ale strany začaly měnit, z té divoké dívky, co stále utíkala se začínala stávat pracovitá a pečlivá žena. V předmětech najednou dávala pozor, její všeobecné i odborné znalosti se začali zlepšovat a najednou byla ve věku, kdy si musela vybrat, co bude studovat na vysoké škole. Zvolila si obor mezinárodních vztahů, při kterých ještě dostudovávala francouzštinu. Volný čas začala trávit výjezdy po jejich krásné zemi, kde začala vypomáhat chudým a podporovat vzdělání pro všechny.
Při studiu dostala možnost Erasmu, který využila a vydala se na výměnný pobyt do Španělska. Jiná země, jiné zvyky a přesto se tam cítila skvěle. Zvládla se tam uvolnit, bavit se a nemyslet na to, že má jako princezna povinnosti. Také tam zažila první lásku, která skončila jejím odjezdem zpět do Argentiny. Nikdy se z ní neotřepala, věděla však, že by to nefungovalo a tak to ukončila.
Nyní dostudovala vysokou, dostala titul Bc. a začala se plně věnovat královskému životu. Před měsícem ale byla obeznámena, že odletí se svými sourozenci do Illey a budou se tam snažit navázat co nejvíce kontaktů a spojenectvích.

Aurora Leonor de Castillo

argentinská princezna

skaldadostik291

Avery Cole se narodila v jedné z těch starých, prérijních oblastí Dakoty, kde se pole pšenice vlní jako moře a kde se ráno probouzíte za zvuku dobytka a kovových zvonů z rančů. Její rodiče vlastnili malou farmu na okraji provincie, nic velkolepého, ale dost velké na to, aby děti vyrůstaly mezi koňmi, senem a nekonečným nebem. Narodila se skoro dvacet minut později než její sestra, hold se jí nechtělo na svět tolik, jako jí. Avery a její dvojče Adeline byly od narození nerozlučné. Nebyly jen sestry, byli nejlepší kamarádky, spiklenci, dvě poloviny jednoho celku. Jedna duše ve dvou tělech, spřízněná duše. Byly známé tím, že se neustále prohazovaly. Učitelé je nedokázali rozeznat, sousei a známí si je pletly. Rodiče je poznali jen podle toho, že Avery byla ta klidnější, pozorující, zatímco Adeline byla živější, hlasitější a vždycky první, kdo se do něčeho vrhl. Když se ale obě snažili, nerozeznali je ani oni.
Už jako malé holky trávily celé dny v sedle. Bylo to přirozené lákadlo, když měli stáje rovnou za domem. Avery byla přirozený talent, měla lehkou ruku, klidný dech a koně ji milovali. Sousedi, ale i rodiče říkali že koně vycítili její klidnou duši a přirozeně jí vyhledávali. Zatímco Adeline byla rychlá, odvážná a milovala závody, Avery byla ta, která dokázala zkrotit i nejplaššího hřebce. Když jim bylo šestnáct, začaly si přivydělávat v jednom z turistických westernových městeček. Nejdřív jen jako pomocnice ve stájích, se zkušenostmi které měli z ranče to pro ně bylo naprosto přirozené. Pak Je obsadili jako jezdkyně v malých show, díky oblíbenosti turistů je nakonec obsadili jako herečky v každodenních představeních pro turisty. Avery hrála většinou tichou, elegantní cowgirl, která se objeví na koni, udělá pár triků a zmizí v prachu. Adeline byla ta, která hrála pistolnici, a získávala si lidi svým šarmem a divokostí.
Adeline byla nakonec ta, která se zamilovala jako první a to už v devatenácti letech.Zamilovala se o pět let staršího muže, který pracoval v těžbě, tvrdý, ale dobrý člověk, který jí dal stabilitu, po které toužila. Avery si ho ověřila, vydávala se za svou sestru a snažila se přijít na to, jestli je pro její sestřičku dost dobrý. A nejenom že obstál, ale poznal že se jedná právě o Avery. Rok po tom se vzali a krátce po tom se jim narodilo dítě, holčička Caroline. Avery jako správná sestra byla u všeho. Držela sestru za ruku při porodu, když její muž nemohl. Hlídala malou, když Adeline potřebovala spát, nebo když šla se svým mužem na rande. Byla teta, která dítě naučila sedět na koni dřív, než umělo pořádně chodit.
Avery nikdy nežárlila, jen byla šťastná, že její druhá polovina našla domov.
Avery měla pár vztahů, ale nic, co by vydrželo moc dlouho. Muži ji měli rádi, ale málokdo dokázal unést její klid, její hloubku, její tichou sílu. Avery se nikdy netlačila do vztahu, protože věřila že až to přijde, tak to přijde. Ale Adeline to viděla jinak. Viděla, jak Avery večer sedí na verandě, dívá se do dálky a v očích má něco, co by nikdy nepřiznala, touhu po něčem víc. Když byla vyhlášena Selekce, Avery to brala jako něco vzdáleného. Něco, co se týká jiných dívek, víc krásných, víc ambiciózních, víc společenských, ale ne jí. Ne holky, která tráví dny v sedle a baví turisty. Ale Adeline to viděla jinak. Naposledy si zahrála na svou sestru a přihlásila jí. Bez váhání, bez ptaní, jen s tichou vírou, že Avery má v sobě něco, co by princ mohl vidět, pokud by jí dal šanci. Dopis nechala napsat Avery, se slovy jen chci vidět co by jsi mi napsala, no a Avery jí věřila. Přesto ale nebyla překvapená, když jí sestra řekla co udělala. Vzala to ale dobře, protože co špatného by se mohlo stát.

Avery Cole

westernová herečka

mayura_

V ruce drží autíčko a jezdí s ním o luxusní koberec, přičemž z jeho úst vycházejí zvuky: „Brum, brum!“ Obrovskou místností s vysokými stropy se rozléhá dětský smích. To pokoje vtrhne chůva a všimne si, že si hraje s autíčky ze starožitné kolekce po jeho pradědovi. Autíčko mu vyrve z ruky a vynadá mu.
To jsou jeho první vzpomínky na dětství, kdy byl kontrast jeho dětství a role v královské rodině výrazný. Avšak to nebylo nikdy jako u jeho starší sestry, která měla v osudu, že se stane následnicí koruny a příští královnou. Basil byl až třetí v linii, tak mu to moc nehrozilo a mohl si dovolit být dítětem.
Nikdy netoužil po koruně, naopak využíval výhod, které mu nabízela pozice nejmladšího dítěte v rodině. Byl milovaný jak rodinou, tak i lidem. Proslavil se pro svoje výstřelky během významných akcích, kde vyplazoval jazyk, mával kolem sebe nebo pošťuchoval svého staršího bratra. Od mala byl médii zobrazován jako rebel a benjamínek královské rodiny.
V ruce drží pastelku a kouká do papíru, který obdržel od vyučujícího ve škole. Kouká na kolonku, kde je otázka: Kdo je tvůj vzor? Nezaváhal ani chvilku a napsal tam: Můj bratr.
Se svým bratrem měl nádherný vztah, vždycky byl jeho vzorem a chtěl být jako on. Neustále za ním běhal a napodoboval ho. Byl jeho rytířem ve zbroji, za kterého se může schovat, když mu hrozí nějaké nebezpečí.
„Tak házej, ne?!“ zakřičel na něj spolužák, zatímco malý Basil dribloval míčem o zem. Nakonec ho zdvihl a trefil jím koš na první pokus.
Ve basketballu našel vášeň, miloval ten pocit, když trefil koš míčem. Když mohl slavit se svými spoluhráči a nemusel se prokazovat skrz svůj status, ale svoje schopnosti. Basketball je jeho životní láskou a vydržel mu, až do současnosti.
V horkých letních dnech plachtil a surfoval (v tomhle se opičil po svém bratrovi). Dlouhé dny byl schopen trávit na slunci, zatímco mu nadávali, že se má namazat krémem. Dokázal se tam vybavovat hodiny s nejrůznějšími lidmi a navazovat nová přátelství.
Abychom tady nepěli samou chválu na něj, tak velmi pokulhával v technických předmětech. Skoro vyletěl na matematice, dost možná by ani nešel na vysokou školu, kdyby nenašel další vášeň a tou byla historie.
Byl schopen přečíst stovky knihy o historických událostech a osudech, ale fantasy by hned vyhodil z okna. Díky tomu, že byl nejmladší, tak jeho rodiče tolik nelpěli na tom, aby studoval mezinárodní vztahy nebo něco podobného hodného pro budoucího panovníka, tak se přihlásil ke studiu historie na vysoké škole.
„Kdo je sem pustil?“ naklonil se ke svému kamarádu, zatímco ukazoval na muže s fotoaparátem, který vypadal jako paparazi. Jeho kamarád pokrčil rameny a on už nestihl uniknout blesku fotoaparátu. Za pár dní jeho fotky plnily bulvár.
V tento okamžik si uvědomil, že nikdy nemůže žít normální život. Chápal, proč se jeho sestra rozhodla abdikovat, ale zároveň mu bylo líto jeho bratra, který na to nebyl připravený. Vnímal, jak se stává z něj vážnější a zodpovědnější člověk.
Napadlo by ho, že by se inspiroval jeho sestrou, a tak by se uklidil někam do soukromí, už to navrhl i rodičům, ale ty s tím vůbec nesouhlasil. Navíc nechtěl svého bratra v tom nechat samotného, tak se rozhodl, že to skousne a přizpůsobí se více ke svým povinnostem.
Přece jenom už dokončil školu, tak by se měl stát výraznou součástí svojí rodiny. Neprošlo ani to, že by se nestal součástí delegace, která se chystá do zahraniční na konání Selekce. Přitom chtěl nastoupit na magisterský obor na vysokou školu, protože chtěl pokračovat ve svém zájmu historie.
Nicméně se rozhodl, že bude oporou svému bratrovi a doprovodí ho na tuto diplomatickou cestu, i když se to neobešlo bez stěžování si a fňukání.

Basil Sol Delaney

bahamský princ

hiloxnxk

Její rodiče se poznali už v dětství, kdy rodiče matky navštívily rodiče jejího otce. Oba se do sebe už v dětství v podstatě zamilovali a od té doby se snažili se navzájem navštěvovat. Nebylo ale lehké se vídat, vzdálenost byla velká a proto hned jak dospěli, přestěhoval se její otec k její matce a začali spolu bydlet. Nevadilo mu že se z teplé a slunečné Dominici přestěhoval do chladného Baffinu, hold láska byla velká. Pár let po tom se narodila Bianca, první důkaz jejich velké a čisté lásky. Tu dávali i jí a později i dvojčatům, které se narodili až o deset let později než ona. Sestru i bratra miluje, ale hlídat je je jak hlídat pytel blech. Jméno Emma dostala po své babičce, kterou ani nestihla poznat. Tu zná bohužel jen z fotek a vyprávění, ale i tak jí měla ráda. V Baffinu není moc způsobů jak si vydělat peníze, proto si její rodiče otevřeli malý bar pro lidi z okolí, aby se měli jít kam ohřát během chladných dnů, ale i nocí. Bianca tam také trávila dost času, mezi jejich zákazníky byla už jako malá oblíbená a ráda si se všemi povídala. Milovala hlavně historky, které tam lidi u drinku vyprávěli. Od rybářů a od lovců byli ale vždy nejlepší. Mnoho se toho od nich ale i naučila, od rybaření, přes obyčejné rozdělávání ohně, až po stopování zvěře a rozeznávání jejich stop. Taky jí už odmalička bránili, věděla že kdyby se cokoliv stalo tak se mohla spolehnout na mnoho lidí, kteří by jí podrželi. Její matka vždy běsnila když jí vzali muži sebou na lov, ale ona ty chvíle milovala. Díky tomu toho mohla navíc tolik vidět, kdy jindy by viděla medvědici i s mláďaty. Viděla a zažila toho ale mnohem víc, jen ne vše řekla své matce protože by jí pak jistě její výlety zakázala a to rozhodně nechtěla. Když ale nebyla v baru s rodiči, nebo venku s lovci a nebo nehlídala sourozence, byla s kamarády ze školy, se kterými také dost často vymýšleli lumpárny. No ale asi jako každý puberťák, nebyla prostě jiná. Když dostudovala, začala rovnou pracovat v rodinném baru, který pro ní byl stejně jako druhý domov. Neměla tak sice tolik času na vše jak by chtěla, ale neztěžovala si. Když se vyhlásila Selekce, nejdříve se tomu jen smála a nechápala dívky které se tam přihlásili. Ovšem pak poslouchala téměř od všech že to třeba tak špatné není a že by to mohla být příležitost, no a nebo jen nějaká zábava. Navíc by to pro ní mohla být možnost se někam podívat a něco nového zažít, nové dobrodružství. Nakonec ale přihlášku skutečně poslala, i když jí děsila představa co tam bude muset dělat a jak se bude muset chovat. No ale zkusit se má vše, takže jestli to vyjde tak hurá za dobrodružstvím!

Bianca Emma Miller

barmanka

npc

Asi si říkáte, jak se královský potomek býť bastard dostal do Illéi. No začněme tedy od začátku. Jeho máma byla služebnou v paláci v Švýcarsku. I přes svůj chudý původ, byla překrásná. Tak krásná, že upoutala pozornost krále. (V té době ještě korunního prince) Jedno vedlo k druhému a o devět měsíců později se narodil Brutus. Proč dostal tohle jméno zrovna, kdo ví? Když se to princ dozvěděl, chtěl Siennu vyhodit na ulici, nemohl si dovolit skandál takových rozměrů, zvláště když měl v té době před svatbou. Prarodičům se však malého Brutuse zželelo a tak dali Sienně něco do začátku. Ne dost, aby si žil jako král ale dost, aby mohli odletět do země a začít slušný život. Nesměla se však už ani ona, ani on vrátit do rodné země. Nasedla tedy s nemluvnětem do letadla. V Illéi vyrůstal od dětství. Usadili se v Hansportu v polorozpadlé chaloupce, blízko jezera, kde se naučil rybařit, klást pasti. Nikdy nechodil do školy, nebyly na to peníze, ale od mala byl opravdu chytrý a vynalézavý. Jednou se odvážil jít i dovnitř třídy, ale děti se mu vysmály, protože prý smrdí rybinou, je špinavý a divný. Tak ze školy utekl. Číst, psát a počítat se naučil ze stromu. Jak začala hodina seděl na stromě naproti otevřenému oknu a učil se. Měl dost bujnou představivost, vždy když učitelka známkovat, předstíral, že je nejlepší ze třídy a učitelka jej chválí. Dost možná by i nejlepší byl, kdyby do třídy skutečně chodil. Jak rostl, začal se starat o svou maminku i spravovat dům. Peníze jim docházely a o práce byla nouze. Zastal veškero těžkou práci okolo domu. Jak se tedy dozvěděl celou pravdu o svém původu? Když mu bylo čtrnáct let, onemocněla jeho máma. Tehdy mu všechno řekla, kdo je jeho otec. Na jednu stranu byl rád, konečně po všech těch letech kladení otázek znal pravdu, ale jeho nenáviděl. Nikdy jej nechtěl. Samozřejmě, že si hned dal práci zjistit, kdo je jeho otec, což nebylo tak těžké.
Dozvěděl se, že má nevlastního bratra, o pár let mladšího. Svým jménem napsal dopis s žádostí o pomoc svému otci. Pomoc se sice dostavila, ale pozdě. V době, kdy se na jeho prahu objevili vojáci, byla jeho máma už pohřbená v zemi. Vojáci však dostali za úkol, Bruta přivést do Švýcarska. Kdyby neuposlechl, měli jej na místě zabít. Neměl tedy jinou možnost. Nastoupil do letadla a odletěl do královského paláce. Bylo to pro něj zvláštní, nikdy neměl peníze, aby se podíval z Hansportu a najednou letí přes oceán? Nemohl si to ani užít, pořád oplakával Siennu. Cítil se i provinile, že ji opustil. Ale zároveň byl zvědavý. Myslel si, že jej otec přijme, ale šeredně se spletl. V momentě kdy stál tváři tvář svému otci, nebylo pochyb, že je jeho. Samozřejmě musel podstoupil testy DNA, aby se to potvrdilo černé na bílém. A když se to potvrdilo, doufal, že se jeho život zlepší. Jeho otec jej však přinutil k těm nejpodřadnějším pracem v paláci. Neměl se stát princem, měl se stát otrokem. Chtěl z něj vymlátit veškerou naději, kterou by měl na lepší život. Chodil spát pozdě a strhaný na slaměnou postel (kterou si sám sestavil) a vstával brzo. Přemýšlel o útěku, ale jak utéct ze země, když nic nemáte. Přesto si v paláci našel kamaráda mezi vojáky, ten jej naučil bojovat. Naučil se šermovat, bojovat s dýkami, lukostřelbě, ale jeho nejoblíbenější zbraň je kopí. Byl ve Švýcarsku rok, když okolní města začal ohrožovat sériový vrah, kterého nikdo nemohl chytit. Královští vojáci i dobrovolníci včetně Bruta se vydali na pomoc. Nebyl to však Brut, kdo monstrum zabil, byl to jeho kamarád Simon. Brutus mu však pomohl, nebýt něj, spadl Simon ze skály. Zachránil mu život a on mu tu laskavost oplatil. Všem řekl, že to byl právě Brut, kdo spadl ze skály. To dalo Brutovi čas na to utéct. Nikdy Brutus nezapomene, jak mu tehdy Simon pomohl.
Švýcarsko se sice může pyšnit ve světě jako neutrální země, ale na domácí půdě je dost agresivní. Několik měsíců přeprodával kokain dosti pod cenou, aby si vydělal na cestu zpět do Hansportu. Vrátil se zpátky domů a spravil celou chalupu. Jeho srdce však začalo lačnit po pomstě. Nejenom, že nenáviděl svého otce, nenáviděl všechny lidi s modrou krví. Počítal, že bastardů jako je on je více. Přidal se tedy k rebelům. Musel projít několika zkouškami, ale všechny zvládl na jedničku. Nyní se usadil v Angeles, ale doufá, že jednoho krásného dne se do Hansportu vrátí, třeba si najde nějakou dívku. Prozatím však bere dívky jen jako zábavu. Nepoznal žádnou, která by upoutala dlouhodobě jeho pozornost.

Brutus Von Allmen

pašerák

npc

Narodila se jako nejmladší dítě, o několik minut málo mladší než její dvojče, bratr Issac. Prý okamžitě začala brečet v moment, kdy ho od ní dali byť jen na chvíli pryč a uklidnila se když ho k ní nakonec vrátili.
Se svými rodiči přes svou komplikovanou povahu, si doteď příliš nerozumí a snaží se dělat pravý opak toho co po ní chtějí.
Jako malá bývalá často kvůli svým lumpárnám zraněná, což jí na některých místech zanechalo drobné jizvy které ani nejsou téměř vidět. Rozhodně tím nic neubralo na tom že se za své tělo nestydí, a ráda občas provokuje poněkud odvážnějšími fotaomi.
Ve většině případů za to mohly hry s jejím dvojčetem, kteří byly schopní vymyslet kde co aby se nějak zabavili.
Jednou z nich bylo i vtrnutí do pracovny jejich otce během jednání, když byly s bratrem ještě malý.
I přesto vše byla ve škole však vzornou studentkou, kde si bohužel našla několik přátel kteří se později ukázali jako falešní a ona následně přešla do soukromé kde poznala svou budoucí nejlepší kamarádku.
První velká životní událost která jí změnila, byl atentát během kterého byly zranění oba její bratři. I když byla během výbuchu ve stájích kde pomáhala s koňmi, fyzické zranění se jí naštěstí vyhlo.
Ale nebyla nedaleko když viděla, jak jeden z výbuchů odhodil i její dva bratry.
Od Issaca se následně odmítla hnout, i během toho když mu oznámili že skončí na vozíku.
Bohužel od té doby se bojí hned několika věcí, které jí můžou způsobit stav úzkosti jako například tma, hlasité rány nebo dokonce i právě cesta do stájí kterým se od té doby značně vyhýbá i přesto že koně miluje.
Proto si našla nové koníčky, z nichž má některé propojené se svým bratrem.
Jako sběratelska starožitností je občas na opravu odnáší právě Issacovi, kterého pak následně odměňuje svým pečícím uměním.
Díky tomu že trpí PTSP, se rozhodla pomáhat lidem kteří tím také trpí.
I když zcela neúmyslně, získala si tím sympatie mnohým lidí ve své rodné zemi.
Co se však týká jejího osobního života, je to pro mnohé velkou záhadou, neboť se s ním nikde moc nechlubí a raději si ho nechává pečlivě sama pro sebe. I když se pár partnerů měla, vždy vztahy skončili poté co se o nich dozvěděli právě její rodiče. Vždy chtěli aby si vzala šlechtice, takže většina jejich vztahů pro ně byla nepřijatelná.
Těžce nesla i rozchod své nejlepší kamarádky Evi, s jejím starším bratrem Willem.
Diky tomu se od dalších vztahů distancovala, právě ze strachu že by mohla dopadnout jako její kamarádka.
Rodičům jejich chování které mohlo za jejich rozchod neodpustila, a sama veškeré pokusy o to jí vdát zatím úspěšně vždy zkazila co by pomsta za jejich chování.

Catharina Annika Van den Berg

nizozemská princezna

christinatemesson

Víte, co se stane když neúspěšný hráč amerického fotbalu přijme místo trenéra na univerzitě? Potká fakt super profesorku, která mu rozpumpuje srdce a bude s ní mít čtyři děti. Celine se narodila jako nejstarší dítě do rodiny trenéra amerického fotbalu a profesorky na univerzitě. A byla šťastné, spokojené a veselé dítě, které rozhodně nestrádalo po dětské společnosti. Byla samostatná a v pohodě. Ale pak čtyři roky po ní do rodiny přišla ještě mladší sestra Simone a za další dva roky dvojčata Daphne a Seth. V doposud relativně klidné rodině najednou nastal chaos, který přiváděl matku i Celine k šílenství. Děti jí ničily hračky, braly věci a měly více pozornosti než ona a to se jí nelíbilo. Teda tu pozornost by asi i zvládala, ale ten zbytek byl přes čáru. Do domu se k nim ještě nastěhovala i babička, aby s dětmi pomáhala a společnými silami živelnou pohromu v podobě dětí překonaly. Celine od mala projevovala lásku k technologii a k otcovu zaměstnání, což tátu naplňovalo hrdostí a bral jí na tréninky, kde mu dělala asistentku. Dost dlouho to bylo i její vysněné zaměstnání – stát na čáře s deskama, vypadat důležitě a řvát na bandu zpocených mamlasů, pak si to rozmyslela, když zjistila, že by bylo dobré, kdyby jako trenérka ten sport i trochu ovládala. Jediné, co jí nikdy nebavilo a otci to lámalo srdce, byly formule, ale těch se později chytli dvojčata, takže otec je nakonec spokojený. Babička už méně, protože je poněkud staromódní a nelíbí se jí, že její roztomilé princezny se baví tím...tím...sportem. Ta si zase velmi rozumí se Simone, která je nadšená do módy a líčení. I z toho důvodu se často mezi sebou sestry pohádaly. Vemte si, že sdílíte pokoj s někým, kdo má úplně odlišné zájmy. Celine svou rodinu moc miluje, ale občas by jí vystřelila až na Mars. Nebo sebe, to je jedno. Proto se hned v osmnácti odstěhovala do malinkého bytu o dvě ulice dál, aby měla místo jenom sama pro sebe a nemusela už nadále sdílet pokoj se Simone, se kterou akorát třískala slušná puberta. Po odstěhování se Celine přihlásila na školu žurnalistiky a k tomu začala pracovat v rádiu jako taková děvečka pro všechno. Časem se vypracovala na post moderátorky a zároveň s tím i úspěšně ukončila školu. Jenže po pár týdnech už jí práce moderátorky tolik nenaplňovala. A v tu chvilku jí přišla pozvánka do podcastu, kde měla mluvit o své práci moderátorky a zážitcích ze školy. Jenže objevila svou další vášeň – podcast. Založila si hned svůj vlastní a jednou týdně tam nahrála nějaký výblitek o svém životě. A kupodivu to lidi táhne. Nakonec se stala tak oblíbenou, že dala výpověď z rádia a živí se jenom podcastem, což byl dlouhou dobu její sen. Poslední dobou má trochu problém najít téma, které by lidi zajímalo, ale jako na potvoru byla akorát ohlášena selekce. Znamení? Podle CJ určitě ano. Rodině řekla, že se přihlásí, aby měla materiál na podcast, ale pravda je, že chce najít lásku, tak proč to nezkusit.

Celine Jax Rooney

podcasterka, občasný host v rádiu

ctckasiootid

Dívčino jméno je jasně mužské. V jejím případě opravdu nejde o nehodu, oba rodiče byli při výběru jména plně střízlivý stejně jako u jejího početí při Valentýnském úletu. Jméno Christian vybral její otec, který si přál, aby bylo narozené dítě chlapcem a ne děvčetem. Jeho největším přáním bylo mít syna, avšak se mu nepoštěstilo. Jak pro Christian, tak pro její matku proto nebyly začátky nijak veselé a spíše než aby se narození oslavovalo, se z plna hrdla nad lahví té nejlevnější vodky truchlilo.
Děvče vyrostlo jako dítě ulice. Rodiče byli příliš zaneprázdnění svými dluhy, které si během let nadělali. Jejímu otci však ve velkém vydělávalo prodávání drog a opravování starších aut, která už patřila dávno co šrotu. Ne každý obyvatel v jejich provincii totiž měla peníze na to, aby si nějaké novější auto byla schopna finančně dovolit. Rodina vlastnila obrovské vrakoviště, kde se kromě aut skladovalo i plno věcí do sběrného dvoru. Měli proto spoustu věcí z druhé ruky a na oko nijak zvlášť nestrádali.
Už co začaly holčině vlásky více růst, nechávali jí je stříhat na ježka. Působila proto spíše jako kluk. Dříve to Chris nijak nevadilo. Bylo jí jedno, jak vypadá či působí na ostatní. Otec jí zásadně oslovoval v mužském rodě kdykoliv o ní mluvil. Celý den lozila po stromech a hrála fotbal s dětmi z okolních maloměst, na policisty a zločince, nebo přebírala vrakoviště a lovila mravence, které poté chvíli trápila než jejich život nadrobno ukončila. Podobně to měla i s jinými druhy hmyzu jako byly berušky, nebo pavouci. Z pavouků už tehdy neměla vůbec žádný strach. Ta malá stvoření s několika nohama a klepety jí naopak přímo fascinovala. Ti tvořili podstatnou část její sbírky. Hráček moc neměla. Tedy ne těch typicky dívčích jako byly panenky, vybavená dětská kuchyňka nebo kočárek. Její košík s hračkami obsahoval převážně autíčka a plastoví roboti z Transformers.
V jejích třinácti letech ji její matka přihlásila na kroužek gymnastiky i přes značný nesouhlas svého manžela. S tím se tehdy pohádala do krve, jelikož dívka rostla v krásnou mladou ženu. Hrudník ji rostl v pevná prsa a ona se toužila svým vrstevníkům také už trochu líbit. Po několika večerech plného hádek se rozhodlo ve prospěch matky. Christian gymnastika naprosto pohltila. Ve svém koníčku viditelně vynikala a jezdívala několik let i na soutěže mezi provinciemi.
V jejích šestnácti ji rodina tragicky zemřela při řádění jednoho šílence, který se sebral a během jednoho odpoledne postřílel hned patnáct nebohých lidí. Dívka zůstala naprosto sama a hledal se někdo z rodinných příslušníků, kdo by se o ní postaral a vzal si ji pod svá křídla, aby mohla i nadále dostudovat a neskončila na ulici. To bylo poprvé, kdy spatřila svého nevlastního bratra Theodora. Theodore byl o několik let starší a byl potomkem společné matky a jejího partnera z předchozího vztahu. Měl trvalé příjmy díky „rodinnému byznysu“, byt a také dostatek prostředků na to, aby uživil oba dva. Mladé Christian se mu zželelo a tak netrvalo ani týden od jejich prvního setkání a zrzka se stěhovala do Fennley.
Bratr byl často nepřítomen kvůli své práci. Christian byla ale na takový život již zvyklá. Vždy po škole, kde studovala obor masérství, přišla do bytu, připravila si večeři a starala se o to, aby Theodore přišel do čistého. Nepřicházel ale každý den. Většinou tak dvakrát do týdne a to hlavně přes večer kvůli své práci. Byla mu ale velmi vděčná a i přes tak krátký čas stráveným spolu si k němu vytvořila velmi pevné pouto. Často vypadal lehce přepracovaně, byl to ale největší fanoušek každého jídla, který pro něj udělala a společně pořádali filmové večery plné popcornu, kousků sýra a pomerančového džusu. V tomhle období života také objevila svůj skrytý talent. Tajnou superschopnost. Alkohol jako takový jí nikdy problém nedělal. Ostatně ona se ani nikdy neřadila mezi růžové křehké květinky. Není proto divu, že Christian je hrozně těžké opít. Skleničky kořalky do sebe kopne jako nic bez jediného úšklebku. Osamostatnila se a začala žít partnerským životem. Bylo to období zkoušení, prvních polibků a kouzelného hřešení. Arthur byl z daleko nižší společenské třídy než ona. Byla však ochotná mu dát naprosto všechno do doby, než ji hodlal směnit se svými přáteli za prachy na cigarety.
Její v rámci možností bezstarostný život velmi brzy zničila také ztráta jediného člověka, na kterého se do té doby mohla skutečně spolehnout. Bratr Theodore byl již dlouhá léta členem rebelského gangu a byl to právě on, který byl při útoku na palác zatčen a následně v tichosti mučírny ubit k smrti v záchvatu vzteku jednoho z vyslýchajících. Christian se díky této skutečnosti velmi brzy přes útěk dostala do ghetta, kde se pomalu začlenila do kolektivu a začala spřádat plány poháněné touhou po pomstě.

Christian O'Brian

masérka

anniestich

Colette se narodila do milující rodiny, jako jedináček. Jako malá toužila po sourozenci, ale matka již nemohla ze zdravotních důvodů otěhotnět. Ona ale prosila a prosila, rodičům se zželelo malé Lottie a adoptovali jí staršího bratříčka. Měli spousty pozornosti a rodiče je možná trochu rozmazlovali. Už jako malá začala s gymnatikou a naprosto jí to pohltilo. Tvrdila, že jednou bude vystupovat v shows a bude jí sledovat celá Illea. Její rodina byla na ni pyšná a podporovala ji. Byli rádi, že se jejich dcera hýbe, zatímco jejich syn naopak hrál závodně fotbal. Jezdila na soutěže a občas tím zanedbávala školu. Naštěstí je to chytrá dívka a vše se doučila. Jediný předmět, který jí nešel, byla matematika. S tou jí pomáhala její kamarádka z akrobatiky. Když nadešel čas závodů, z její kamarádky se stala pěkná mrcha a před jejím hvězdným vystoupením jí rozcupovala oblek. Lottie to oplakala a na vystoupení dorazila v cárech, s opuchlýma očima a rozmazaným make-upem. Po tomto incidentu to vše schytala sama, byla vyhozena z kroužku a tak se rozhodla přestat s akrobacií ihned. Každý večer oplakávala svou ztrátu a její mamka s tatínkem výhazov nenechali jen tak. Její bratr chtěl kamarádce zařídit peklo, ale ona mu to vysloveně zakázala. Nechtěla, aby se jí něco stalo. I když jí teď nemohla ani vystát. Pořídili jí soukromého učitele, který byl velmi přísný, avšak také hodně naučil. Z jejich syna se stával hvězdný fotbalista a nakonec skončil v Illeyském reprezentativním týmu. Lottie přišla kvůli pomluvám o všechny kamarády a tak neměla co jiného dělat, než znovu trénovat a učit se do školy. Blížil se čas dalších závodů, který mohou rozhodnout o její budoucnosti. Namožené svaly, únava a nemoci. To všechno stálo za to, že vyhrála první místo v celostátní soutěži. Tam se potkala i s onou dávnou kamarádkou. Toužila po usmíření. Lottie to nedalo a dala jí druhou a poslední šanci. Navštěvovala dále gymnázium, každý den tvrdě cvičila. S jejími kamarády to začínalo být konečně lepší, protože po své výhře byla taková „hvězdička“. Jednoho dne se jí ozvala modelingová organizace a Lottie byla radostí bez sebe. Přijmula práci s radostí a její práce se stala koníčkem. Odmaturovala, cvičila, fotila, soutěžila. Našla si další lásku, kterou byla fireshow, ale ta byla jenom vedlejší. Akrobacie a modeling se prolínaly, často fotila v nádherných nelidských pózách. Byla velmi vyhledávaná, avšak přestěhováním do Illey by se jí otevřely nové možnosti. Když se přestěhovala do Illey, začala vystupovat tam. Její vystoupení se rychle vyprodávaly. Stávala se slavnější, spousty lidí jí znalo a ona se snažila i nadále seznamovat. Když se jí jednou ozvala královská rodina s nabídkou toho, aby vystupovala i v paláci, přijmula žádost. Byla velmi ve stresu, ale vystoupení nakonec dopadlo nejlépe, jak mohlo. A tak fotila, cvičila, předváděla. Když královská rodina chce, povolají si ji. A když je teď ta selekce, doufá Lottie, že by si mohla v paláci při nějaké své návštěvě najít nějakou známost.

Colette Rose Mallory

akrobatka, modelka

rakettka

Když si spolu znovu začali palácový terapeut a vášnivý pejskař a odtažitá italská bodyguardka, Daf by dala sedm prstů, že se lidi v jejich okolí sázeli, jak dlouho jim pokus číslo dva vydrží a dokonce osm prstů na to, kolik blízkých přátel si myslelo, že narozením trojčat si chtěl Aidan Molinari svou ženu pojistit. Ať už to bylo jakkoli a dle tátových slov, která byla pravdě přeci jen nejblíž, jejich maminka prostě neodolala tomu, jak je okouzlující. Tak jako tak byla výchova hned tří malých neřádů opravdu náročná a milující. Daf, Raf a Dan už jako děti rádi zkoušeli, hranice rodičů a vylomeniny, které dokázali vymyslet byli opravdu kuriózní a pokud v jejich domácnosti probíhal herní večer šlo o chvíli, která se rovnala vyhlášení souboje na život a na smrt. Přesto byl vztah tří sourozenců už ze začátku pevný, Daf věděla, že tady pro ni bráchové vždycky budou, ať už ji budou muset zachraňovat před bubákama a později těmi, kteří nebudou jen imaginární.
Dětství měli poklidné, především z toho důvodu, že jejich rodiče nebyli úplně otevření tomu, aby se jejich děti stali součástí palácového koloběhu. Trio občas chodilo pomáhat tátovi se štěňátky, tehdy se také Dafne dostala ke svému prvnímu psisku. Pes saluki, který neměl zrovna dobrý začátek a byl nalezený v jednom opuštěném domě v chudší části Angeles. Pes byl uvázaný ke starým kamnům a byl v žalostném stavu. Bál se lidí, ale s dětmi měl dobrý vztah přestože byl hodně plachý. Aidan byl zásadně proti tomu, aby ho zapojili do programu. Bylo to hodně riskantní. Mohl ohrozit nejen lidi, ale také ostatní psy. Daf ho pod jeho dohledem začala socializovat a nakonec došlo na tátova slova. Její pejsek Tamir nebyl zapojený do programu, nicméně z ní a štěněte se stala tak nerozlučná dvojka, že ho začala učit coursingu, což byla pro změnu parketa její maminky Layly. Kromě vypomáhání na terapiích ji do paláce lákala ještě knihovna. Dafné byla ukázková knihomolka a milovnice tajemných a hlavně strašidelných míst. Při svých čtenářských chvilkách nepotřebovala společnost a bohatě si vystačila sama, naopak dávala velmi kritickým pohledem najevo každému, kdo si sedl do jejího čtenářského koutku, že pokud se s ní bude snad bavit, tak se neseznámí jen s jejím chladným pohledem. Většinu místních to odradilo snad až na Ezru Illéu. Výjimku potvrzující pravidlo. Za celou tu dobu, kdy se setkávali na stejném místě ve stejném čase si toho moc neřekli a vyhovovalo to oběma stranám. Poslední nezanedbatelnou část jejího dětství byly návštěvy Itálie. Zpočátku se zdržovali v Sicílii, která byla domovem její maminky. Daf Sicílii poznala ještě v době než tam začal vládnout jistý blázen, bolelo ji tudíž skoro stejně jako maminku, když začala sicilská kultura mizet, aby ji nahradila „umělá“. Mnohem víc času pak trávili v Římě a na venkově, aby měli možnost poznat rodiny a přátele jejich rodičů ještě z doby, kdy v Itálii sami žili.
Když přišel čas na to, aby se rozhodla jakou kariéru si vybere ani v nejmenším netíhla k převzetí odkazu. Nechtěla se stát strážkyní nebo bodyguardkou, viděla jak podobná profese zničila její rodiče. V jejím osobním výběru byla diplomacie na univerzitě v Římě a architektura. K oběma profesím ji přivedl její strýc Diego a Dafne vnímala, že to bude to pravé ořechové. Když posloucháte zajímavé vyprávění k známým římským stavbám, jen těžko to ve vás nezanechá stopy. Daf se sice nehlásila na architekturu v Římě nebo Neapoli, ale rovnou do Illéi, ale se svým originálním italsko-illéjským pohledem, který spojoval moderní a tradiční architekturu byla rozhodně žhavou kandidátkou.
Když se ocitla na fakultě architektury, už po prvních týdnech věděla, že zvolila správně. Do svého oboru se opravdu zamilovala a jen v máločem byla tak průbojná jako právě v architektuře. Už od začátku si uvědomovala, že pouhý talent nestačí. I sebenadanější student, který usne na vavřínech bude ze svého piedestalu sražen tím, kdo na sobě tvrdě maká. Dafné se tedy nevyhýbala žádné možnosti praxe a možnosti dalších kreditů, které jí mohli pomoct k postupu. Nemířila nízko, chtěla se dostat mezi několik málo vyvolených, kteří se měli starat o renovace ve zplundrovaných provinciích. Věděla, že tam se bude moct realizovat.
Ve svém lovu za áčky se nevyhnula ani pokusům několika spolužáků nebo jejich známých si ji osvojit. Dafné fungovala většinu času jako sólista, ale společnost Cat LaRue byla zkrátka magnetická. Stačilo jí celkem pět minut, aby se dostala Daf pod kůži, kdy ji na jednom mezifakultním semináři zaklepala na rameno a řekla jí, že budou spolu. „Jsem míšenka jako ty. Vrána k vráně sedá, nemyslíš?“ Daf to natolik vyvedlo z míry, že se zmohla jen na přikývnutí. Tak se dvě děvčata seznámila. Cat jí osvětlila, že je studentkou na fakultě medicíny a chce se zapojit do zlepšení úrovně provincií, ve kterých žijí indiánské menšiny. Její teta kdysi jezdila na humanitární akce, ale ona se chce zaměřit především na svůj lid. Dokázala o tom mluvit s takovou něhou a sebejistotou, že Daf ani na okamžik nepochybovala, že by si své ambice nesplnila a těsně před ukončením bakalářského studia a začátkem navazujícího magisterského si dala přihlášku na stáž v provincii Baffin. Chtěly se tam s Cat angažovat spolu.
Před jejím odjezdem byla její máma podivně roztržitá. Kdokoli jiný by mohl být nervózní z toho, že mu dítě odjíždí na rok pryč, nikoli Layla Molinari. Nakonec z ní vypadlo, že v Baffinu se pohřešují lidé. Že mizí celé skupiny osob a mezi ztracenými je také Cat. Dafné to vnímala jako zradu. Její máma, která byla vždy o krok na před měla vědět, že k něčemu takovému dojde. Měla zabránit tomu, aby se Cat zdržovala v ohrožené oblasti. Neptala se jak dlouho to trvá a z trucu na vlastní stáž odjela. Během toho roku se přímo diametrálně změnila. Z tiché a zásadové dívky se stál extrovert, začala se vrtat v případu pohřešovaných osob a jen aby pošpinila dobrou vizitku svojí mámy, tak si začala se svým supervizorem. Podařilo se jí dosáhnout hned dvou věcí, opravdu nikdy neviděla tak rozzuřené oba rodiče. Mnohem víc kvůli tomu, že sama hazardovala, jelikož vyhrabávat potenciálně mrtvé mohlo udělat mrtvou i z ní. Byl jen zázrak, že ji nevyrazili z univerzity, budiž jí připsáno k dobru, že po celou dobu excelovala.
A co dál? Je to už půl roku, co Cat zmizela. Vše je ve zdánlivém normálu. Zdánlivém.

Dafné Antonella Molinari

studentka

nathlantsov

Bylo by hezké napsat o Danielovi, že od malička byl zlaté a rozkošné dítě, které dělalo radost svým rodičům. Ale to bychom nebyli úplně upřímní. Řekněme, že to byl tak trochu neposedný raubíř, první cigaretu zkusil ve svých jedenácti letech a s ostatními kluky se rval téměř odnepaměti. Není to agresor, ani nevybouřený pitomec, kterého baví se předvádět. Většinou šlo o to, že bránil slabšího a doslova se vyžíval ve strachu v očích agresora, který náhle spatřil, že se přes Daniela na svou vyhlédnutou oběť jen tak snadno nedostane. To víte, dětství v chudinské čtvrti není žádný med a přežije ten, kdo má ostré lokty. Co se týče známek, byl to takový ten normální průměr, spokojený trojkař, který se nikdy nepředřel, nesnášel biflování a používal selský rozum. Když dorostl do let, kdy by se měl rozhodnout pro budoucí kariéru, tak upřímně ani nevěděl, která cesta by byla ta správná. Bavil ho celkem sport, ale že by chtěl svůj život zasvětit věci, která je pro něj koníčkem a riskovat nejen zranění, ale i to, že se mu jeho záliba znechutí a neuživí jej? Ne, to nebyla ta cesta. Jelikož si jeho rodiče nemohli příliš vyskakovat, co se týče financí, musel tak volit mezi státními školami. Nakonec zvolil gymnázium a s hrůzou zjistil, že musí poslední rok školy sakra hodně zamakat, aby splnil průměr a byl přijat. Věřte nebo ne, podařilo se. Daniel není pitomec, jenom rád nechává věci přirozeně plynout a občas těžko hledá motivaci. Jenže čím víc přemýšlí nad svou budoucností, tím více si uvědomuje, že se blíží den, kdy se bude muset rozhodnout co dál. Zatím žije bez určitého cíle a nějaké konkrétní vize. Rozhodne se tudíž dokončit ten přiblblý gympl stůj co stůj a pak se uvidí. Do té doby na něco přijde.
Když zjistí, že tu hlavu nakonec nemá jenom na ozdobu, rozhodne se učení zase tolik neflákat. Na gymplu ho to bavilo, dobrá parta, fajn učitelé a navíc Daniel není úplný ignorant a nevidí žádný smysl v zabíjení času po hospodách, klubech, nebo ve špinavých uličkách. Stačí minimální námaha a výsledky se dostaví. Vlastně byl v některých předmětech vcelku premiant. Své spolužáky a spolužačky tak mnohokrát doučoval. Inu, jak to říct kulantně, byl ve věku, kdy se nemůžeme divit, že to doučování ne vždycky dopadlo úplně podle představ... rodičů? Pedagogů? Inu asi ani toho doučovaného. Není divu, že si ho někteří spolužáci po čase začali tak trochu dobírat, že se dobře učí jen proto, aby z toho čerpal jisté výhody. Jelikož o něm bylo známo, že jej přitahují kluci i holky, získal přezdívku "bílá smrt". Smrt totiž také bere všechno. Mnohokrát se proti tomuto nařčení ohradil, protože smrt opravdu bere vše, kdežto on si zatraceně vybírá! Nakonec však tuhle slovní hříčku akceptuje. Možná se ptáte jestli je odjakživa takový, nebo se za tímto chováním skrývá příběh o zlomeném srdci. Daniel se nikdy nezamiloval, byť o lásce neustále hovoří. Nevidí rozdíl mezi láskou, zamilováním a sexem. Pro něj je všechno jedno a to samé. Ví jen velmi dobře, že když se s někým stýká až příliš často, po čase jej to omrzí. Kde je pak to napětí? Kam se vytratí ono kouzlo z poznávání neprobádaného území? Ta lehká nejistota, když ještě nevíte, zda bude vaše snažení úspěšné? Budiž Danielovi ke cti, že nikdy nikomu neslibuje lásku až za hrob. Když už nic jiného, minimálně víte na čem jste. Většina jeho románků tudíž vyšumí do ztracena, některé stále trvají, byť ne s takovou intenzitou, jaká byla na samém počátku. Pokud se vám podařilo získat Danielovo přátelství, je to však hodnota, která zůstává neměnná, bez ohledu na to, kolikrát jste s ním skončili v posteli, nebo zda vůbec. Představa závazku, který se pojí se vztahem jej však nefalšovaně děsí. Co je to vlastně ta láska? Co se od toho očekává? Proč dělá z lidí takové idioty? A proč by o to měl vůbec stát, když to znamená spoustu povinností a omezení svobody? A je vůbec normální, když něco podobného nikdy necítil?
Na gymnáziu se Danielovi otevřely nové možnosti díky tomu, že si jej ve sportovním klubu všimla jistá fotografka, hledající mladou tvář, která na sebe oblékne jakž takž rádobyznačkové oblečení, zapózuje a neřekne si za to majlant. Proč to nezkusit? Tu a tam si brigádně přivydělával v reklamním odvětví. Dělal ze sebe jak on říká "věšák na šaty", ale čím více zakázek bral, tím více finančně zajímavější byly. Časem se dokonce vykašlal na vaření kávy a servírování dezertů v jisté zapadlé kavárně a začal se o fotografování a modeling zajímat mnohem více. Nedá se říct, že by byl tím co dělá kdovíjak známý, ale začal si vydělávat tolik, že si mohl dovolit i ten luxus osamostatnění. Teď nezbývá než využít další příležitosti, jakou mu naskýtá Selekce. Kdo ví. Třeba se jednoho dne objeví i na titulních stránkách časopisů. Jeho cílem je tak zviditelnit se a přežít dostatečně dlouho, aby si zajistil slibnou kariéru. Zároveň však musí zavčasu vypadnout, protože představa, že se do něj princezna zamiluje ho přímo děsí. Teprv čas však ukáže jestli v Selekci nakonec nezíská něco víc, než jen pofidérní slávu.
Timeskip: V prvním ročníku Selekce toho stihl docela dost. Napáchal chaos a některých věcí, které způsobil upřímně lituje. Byl vyřazen ještě před Elitou, protože musel přiznat barvu. Poprvé v životě pochopil o čem je láska. Samozřejmě ji našel mezi účastnicemi Selekce a není jí nikdo jiný, než jeho současná manželka Alisha White se kterou má dvě děti, psa a kočku. Krátce po vyřazení se přestěhovali do Angeles aby začali znovu a s čistým štítem. Daniel se živí psaním článků a focením pro místní magazín. Se současnou královnou Evelyn Amelií Schreave měli přátelský vztah, který přetrval i navzdory Danielovým eskapádům během Selekce. Samozřejmě, že jeho ratolesti nemusejí znát celou pravdu, takže si ji s Alishou maličko přikrášlili. Podaří se pravdu ututlat i navzdory tomu, že má osud velice zvláštní smysl pro humor?

Daniel White

novinář, fotograf

dorianmiko

Odbila desátá hodina dne dvacátého šestého května a Lorelei Davis se stala matkou. Lorelei se narodila do průměrné rodiny v Belcourtu. Oba její rodiče byly středoškolští profesoři, a i ona byla vedená tomu jednou učit. Pak ale ne vysoké potkala Gregoryho. Byl to urostlý mladý modrooký blonďák a Lorelei se do něj okamžitě zamilovala. Gregory střídal holky jako ponožky, a tak nikdo moc nečekal že by jim to mohlo vydržet. Pak se ale přehoupla vysoká a pár spolu začal žít. Všem spadla brada, když jim do schránek přišila pozvánka na jejich svatbu. Gregory zdědil firmu na výrobu léků, a tak se jejich svatba nesla v dost luxusním stylu. Firma sice nebyla nějak úspěšná ale na jeden den plný dortů a výzdoby na každém rohu to stačilo. Po svatbě se ale firmě začalo pořádně dařit. Léky šly na odbit a vše se dařilo. Nakonec se z Gregoryho stal milionář. Lorelei přestala chodit do práce a zůstala doma. Její jedná práce bylo být manželka bohatého muže a sem tam, něco uklidit nebo uvařit. Jejím nejhlavnějším údělem ale bylo zplodit dědice firmy. A tak skoro rok po svatbě otěhotněla.
Pak to ale přišlo. Dostavila se rychle do nemocnice a po několika hodinách na svět přivedla malou holčičku. Pojmenovala ji Dianna Davis. Dianna po své zesnulé sestře.
Narodila se její matce mrtvá, a tak chtěla Lorelei svou dceru pojmenovat na její počest. Gregory byl tou dobou na služební cestě, a tak dvou malou dcerku poprvé poznal až po několika týdnech. Dianna si ho úplně zamilovala! Více času trávila ale s matkou, zatímco otec vydělával peníze. S tou jezdily na výlety a na dovolené, četly si, zahradničily nebo tancovaly. Až do šesti let byla jen doma. Do školky nechodila ale škola už byla něco s čím se u ní počítala. Lorelei ji na školní docházku připravovala už doma, a tak po nástupu do školy bylo jen málo věcí co by Ana už dávno neuměla. Školou tak nějak proplouvala. Byla spíš tiché dítě a rozhodně ne nějak výrazné. Úplně jí stačilo si vzít do školy knížku a trávit radši čas s ní než s ostatními ukřičenými holčičkami. Když se ale jednoho dne vrátila ze školy, dozvěděla se velkou novinu. Bude mít sourozence!
Ano, Lorelei již podruhé otěhotněla a Dianna z toho byl k vytržení. Celých devět měsíců oba rodiče otravovala s tím, kdy už uvidí brášku. Na letní dovolené se Lorelei udělalo zle a vyvalování na pláži museli přerušit cestou do porodnice. Gregory s Anou se usadili a Dianna poslouchala, jak ji otec čte z dětské knížky. Vůbec nemyslela na to, že by se cokoli mohlo pokazit. Pak ale přišla sestřička a oznámila jim něco co Dianně úplně zlomilo srdce. Její bratr se narodil mrtvý. Stejně jako sestra Lorelei její matce. Byla to rána pro celou rodinu. Po celou dobu Dianna s její maminkou nakupovaly oblečky a hračky pro miminko ale Ana se už nemohla dočkat sourozence. Nikdy se ho ale nedočkala. Lorelei se musela jet zotavit do lázní a Gregory se vracel z práce v čas, když by měla být jeho dcera dávno v posteli. Neměl ji kdo hlídat a když mu jednou s pláčem přiběhla do náruče, že má pod postelí příšeru, byl nucen objednat chůvu. Do služby nastoupila šestnáctiletá studentka Elise, dívka s širokým úsměvem a obličejem samou pihu.
Nejdřív si k Dianně hledala cestu, ale nakonec se z nich staly řekněme nejlepší kamarádky. Jednou když Elise připravovala Dianně v kuchyni horkou čokoládu a povídala si s ní o škole jen tak mezi řečí prohodila: „A co vůbec kluci?“ Dianna byla ve třetí třídě a nějaké první vztahy už mezi jejími spolužáky probíhaly. Tehdy jen pokrčila rameny se slovy, že ji kluci nějak nepřitahují. Elise se jen zasmála a řekla že do toho ještě vyroste. To ale netušila že měla Dianna pravdu. Po nějakém čase se Lorelei vrátila domů ale i tak si u sebe Elise nechali. Všichni ji začali už brát jako člena rodiny, a tak není divu, že poté co Elise při autonehodě zemřeli oba rodiče se Davisovi rozhodli dívku adoptovat. Samozřejmě souhlasila sa Ana konečně měla sourozence. Nikdy ale na svého malého brášku nezapomněla.
S těmi nejlepšími známkami nastoupila na střední. Tam také začala chodit do roztleskávaček a konečně si za celý život našla kamarádky! Její nejlepší se hned první den stala dívka se jménem Audrey. Měla krásné dlouhé vlnité hnědé vlasy a modré oči. A hlavně tak strašně debilní humor, se kterým dokázala Diannu vždycky rozesmát. Teď už ale zase začalo přicházet téma kluci. To sice výsostně nenáviděla ale nešlo se mu vyhnout. Vždy pokrčila rameny, zatímco Audrey si na prst namotávala už třetího kluka za týden.
Když měla Dianna těžší období, Audrey pořád byla někde s nějakým klukem, měla školy nad hlavu a neměla k ničemu motivaci tak si jednou večer něco uvědomila. Nikdy se jí kluci nelíbili a jí konečně došlo že je… že je lesba. Ano, Dianna Davis je lesba. Nevěděla moc jak se s tím vypořádat ala byla si tím jistá. Hned dostala potřebu se s tím někomu svěřit.
Avšak téma LGBT bylo jejich rodině celek tabu a když už někdo gayích nebo lesbách mluvil tak ne zrovna nějak dobře. Jako by si mysleli že to malá Ana hrající si v herně přes chodbu neuslyší, když tam hulákají, jak moc nechutné to je. Potlačovala to tedy v sobě až se odhodlala k tomu to říct aspoň Audrey. Dívky si udělaly přespávačku u Dianny doma. Pekly sušenky, koukaly na film a dávaly si pleťové masky. Pak to přišlo. Ana se nadechla a vydechla. Slova se z ní najdou sypala tak rychle že ani nevěděla, jestli to všechno dokáže Audrey tak najednou pobrat. Čekala všechno. To že se ji vysměje, zavrhne ji nebo to roztroubí po celé škole. Jen ne to, co se ten večer doopravdy stalo. Audrey se usmála přiblížila svůj obličej k tomu jejímu. A pak? Pak spojila jejích rty. Nikdy ji nenapadlo že by se něco takového mohlo stát. A když už by stalo tak by se rychle odtrhla a běžela co nejdál by to šlo. To ale neudělala. Líbala jí dál, vjížděla ji rukama do vlasů a v krátkých pauzách své „kamarádce“ šeptala do ucha „Miluju tě.“. Po noci líbaní a možná i něčeho víc usoudily že už jsou asi spolu. Ani jedna se navzájem nezeptaly, jestli s ní ta druhá bude chodit, ale prostě to tak vyplynulo ze situace. Nikomu o jejich vztahu nikdy neřekly, avšak jakmile se za nimi zavřely dveře a ony byly na chvilku samy, tak se jako kamarádky opravdu nechovaly. V jejich vztah nikdy nepřišla žádná hádka nebo nepohoda, a i když by spolu správně vůbec být neměly tak se vždy vroucně milovaly.
Jednoho dne ale za Diannou přišla Lorelei. Přišla s tou nejhorší zprávou jako mohla Ana, kdy čekat. Matka ji přihlásila do Selekce. Byla sice naštvaná ale moc nepočítala s tím, že by to pro ni něco znamenalo. V den losování s nemytými vlasy skočila na gauč s plánem se dnes večer jen najíst, a ne sledovat nějaké fotky krasotinek v televizi. Zpozornila jen jednou. A to, když měli vyhlásit jméno dívky z její provincie. Poprskala celý obývák, když uviděla v televizi svou fotku. Vykroutit se z toho ale už nešlo. Hned druhý den se obě dívky pohádaly. Audrey nechtěla Dianně věřit to, že se sama nepřihlásila. Ať se jí to snažila vysvětlit jakkoli. Jet do paláce, ale musela. Tak aspoň slíbila že se brzy vrátí a odjela. Po celou dobu se snažila prince co nejvíc odpudit. Outfit na jejich první setkání totálně odlákala a vůbec se neobtěžovala s make-upem. Stejně ji nevyřadil. Na první schůzce se chovala hrozně neomaleně a neslušně. Stejně ji nevyřadil. Snažila se udělat cokoli, aby mohla jet domů, ale nemusela se před ostatními úplně ztrapnit. Nic ji ale nevycházelo. Jednou si ji ale princ zavolal k sobě do kanceláře. Přišla tam nadšená, že ji konečně pošle domů a bude moct konečně svou milovanou znovu políbit. On měl však jiné plány.
Hned na začátku ji prozradil tajemství s jeho sestrou. Málem ji spadla brada, ale držela se. Neudržela se ve chvíli, kdy se jí zeptal, jestli si ho vezme. Nejdřív ale i ona musela vystřelit pár věcí jemu. Nakonec usoudili že každý chce něco jiného a jejich „vztah“ by to mohl vyřešit. Souhlasila tedy s tím, že si ho vezme a hned po svatbě Audrey nasadila na pozici své dvorní dámy. Trávila s ní čas celé dny a noci. Už se nemusela bát, že je někdo načapá. Byla po ochranou prince, který držel její tajemností a ona zase to jeho. Pak se ale Melanie narodila dcera. Tedy byla to dcera Dianny. To si všichni mysleli ale jen Neal, Melanie, ona, Audrey a později i královna Mira věděli kde je skutečně pravda. Po celé dětství malé princezny se snažila být tou nejlepší matkou a Evelyn opravdu brala jako svou vlastní dceru. Dnes je to ale již dospělá žena a má si vybrat partnera na celý svůj život stejně jako měl Neal před skoro dvaceti lety. Do jejího domova tedy přijede dalších třicet lidí. Bude se muset mít na pozoru mnohem víc než kdy dřív. Podaří se jí uchovat své nejcennější tajemství?

Dianna Schreave

královna matka

npc

Dorian se narodil jako první dítě do Řecké královské rodiny a tím na něm přistála povinnost, co by korunního potomka. První tři roky byl nejen největším zlatíčkem svých rodičů, ale i velkého množství personálu v paláci. Netrvalo dlouho a jeho rodina se rozrostla ne o jednu, ale hned o dvě nádherné holčičky. A Dorian se zhostil role staršího bratra a to naprosto bravurně. Obě sestřičky miloval už jako malý a rád trávil čas v jejich přítomnosti. Začalo to okouzleným sledováním toho jak spali v postýlkách, pokračovalo to přes to že je s matkou a komornými učil chodit a pokračovalo to až když si už spolu mohli konečně hrát.
S pomaličku narůstajícím věkem ale přicházela i příprava na jeho povinnosti. Začal studovat vše, co jako dědic trůnu mohl potřebovat a co by se mu mohlo hodit. Hodiny etikety, historie, jazyky a tance, ale nejen to. Bylo toho mnoho a i když si na studium občas ztěžoval, vše zvládal statečně. Důvodem hlavně bylo že byl hrdý na to co ho čekalo. Byl připravován v podstatě od narození a to ne stylem že musí, ale byl naopak vždy motivován k tomu co ho čeká.
Naštěstí si ale kromě přibývajících povinností, nacházel stále nové a nové koníčky. Hodně se mu líbili procházky do přírody a celkově turistika, která se ale v jeho patnácti změnila na cestování. Samozřejmě to nebyli nijak dlouhé cesty, vždy se to týkalo dnů a nebo týdnů, ale dalo by se říct že se mu povedlo procestovat půlku světa a druhou má ještě v plánu procestovat později. Miloval hlavně místa kde byla krásná příroda, hory, lesy, ale třeba i lesy a řeky. Když nebyl na cestách, trávil čas s rodinou a nebo se chystal na vládu.
Stejně jako každý z jeho rodiny, i jeho čekalo v osmnácti přijmout jméno jednoho z bohů a on si zvolil Morose. Ke svým narozeninám a jako poctu tomuto bohu si na rameno nechal vytetovat černého býka. O pár týdnů později mu pak přibylo ještě tetování štíra, symbol jeho znamení. Když pak nastoupil na vysokou školu, přišel i jeho sice ne první, ale rozhodně první vážný vztah. Jednalo se o dívku která byla o rok starší než on, ale to nebylo nic proč by si neměli rozumět. Začali spolu chodit po půl roce randění a jejich vztah trval krásných pět let. Byl plný lásky, ale jeho původ a jeho povinnosti bylo něco, co nakonec bylo překážkou pro rozvoj jejich vztahu. Celých pět let ho drželi hodně pod pokličkou, jelikož ona nechtěla aby se řešila v médiích, což on velmi chápal. Díky ní se naučil se od médií držet stranou a tak nějak mu to zůstalo. Ale jako korunní prince se tomu vyhnout nemohl úplně, no a nakonec se to stalo důvodem jejich rozchodu. Milovali se, ale ona věděla že na rozdíl od něj trůn není její budoucnost.
Po rozchodu se dlouho nic navenek nezměnilo. Dorian dál plnil své povinnosti, dál se usmíval na oficiálních setkáních a dál působil stejně klidně jako vždy. Jen ve chvílích, kdy byl sám si začal klást otázky, které si dřív nikdy nepřipouštěl. Neptal se, jestli udělal chybu, byl si jistý, že rozhodnutí bylo správné. Váhal spíš nad tím, jestli je možné milovat někoho naplno a zároveň mu nenabídnout budoucnost bez stínu koruny. Co když se zamiluje a znovu to zkazí to, čím jednou bude. Poprvé v životě si uvědomil, že jeho role neovlivňuje jen jeho vlastní život, ale i sny lidí, které si k sobě pustí příliš blízko. A tak se od té doby stal opatrnější. Ne chladnější, ale byl najednou v jistých ohledech zdrženlivější. Učil se znovu hlídat hranici mezi tím, kým je jako muž a mezi tím, kým musí být jako budoucí král.
Nakonec přišla další povinnost a to návštěva Illei. Neletěl tam ale jen pro splnění povinností co by prince, ale i se sestrami. Hlavně chce ale dohlédnout na to, aby snoubenec její sestry byl muž který se k ním bude hodit a bude k ní hodný. A možná i trochu doufá, že i on sám se dočká něčeho nového.

Dorian Moros Armenis

řecký korunní princ

purpleluna1264

Eliana Aria Van den Berg se narodila do nizozemské královské rodiny. Její příchod na svět byl radostí, na kterou se dlouho čekalo, a zároveň něčím, co její rodiče přijímali s téměř posvátnou křehkostí. Byla dítětem, které přišlo po letech nadějí, modliteb a tichých proseb o to, aby se minulost neopakovala. Už během těhotenství s ní bylo zacházeno jako s něčím nesmírně vzácným, jako s dalším darem jejich rodiny, který se ale nesmí ztratit.
Od prvních dnů byla obklopena péčí, která byla jemná, ale neustálá. Matka u její postýlky dokázala trávit celé hodiny, jen ji pozorovala, dotýkala se jejích drobných rukou a s každým jejím nádechem se znovu ujišťovala, že je skutečně tady a dýchá. Otec byl tišší, ale o to pevnější. Držel ji v náručí s takovou opatrností, jako by se bál, že i samotná váha lásky by mohla být příliš těžká a mohla by jí ublížit. Aria tak vyrůstala v prostředí, kde byla láska nepodmíněnou, ne okázalou, ale hlubokou a stále přítomnou.
Velmi brzy však pochopila, že její dětství není úplně stejné jako dětství jiných dětí. Na každém kroku měla doprovod, každá vycházka či vyjížďka přesný plán. Palác pro ni nebyl klecí, ale bezpečným místem s jasně danými hranicemi. Ochranka, chůvy a protokol byly součástí její každodennosti dřív, než si vůbec stihla položit otázku proč tomu tak je. Rodiče ji nikdy nesvazovali tvrdými zákazy, spíš ji jimi obklopovali tak, aby se nemusela bát a aby ji oni ochránili. A možná právě proto si strach nikdy nepřipustila úplně, jen ho cítila všude kolem sebe a někdy i v jejich pohledu.
Aria své rodiče miluje bez výhrad. Vidí jejich obavy, i když o nich nikdy nemluví nahlas. Ví, že některé dveře se zavírají dřív, než by bylo nutné, a že některé věty zůstávají nevyřčené. Přesto se nikdy necítila nemilovaná. Spíš měla pocit, že je milovaná až příliš a že tahle láska s sebou nese i tíhu odpovědnosti.
O existenci starší sestry věděla odmalička. Nebylo to tajemství, ale ani téma, o kterém by se mluvilo často. Její jméno se objevovalo opatrně, většinou jen mezi řádky. V tichu, které se rozhostilo, když se někdo dotkl minulosti. V obrazech, které visely na stěnách paláce a které Aria vnímala spíš pocitově než vědomě. Věděla, že tu kdysi byl někdo, kdo do jejich rodiny patřil a že právě tato skutečnost formovala onu opatrnost, s jakou byla vychovávána.
V dětství byla Aria hlídaná téměř neustále. Ochrana kolem ní byla samozřejmostí, stejně jako přítomnost lidí, kteří měli za úkol dohlížet na každý její krok. Nechápala to tehdy jako omezení, spíš jako přirozenou součást svého světa. S přibývajícím věkem se však věci začaly pozvolna měnit. Už nebyla jen dítětem, které je třeba chránit, ale dívkou, která se má jednou naučit nést odpovědnost. Rodiče si uvědomovali, že ji nemohou držet stranou světa navždy, a tak ji začali postupně seznamovat s tím, co znamená vládnout. S povinnostmi, rozhodováním i s tím, že ne každá situace má jednoduché řešení. Její ochrana nezmizela, ale ustoupila do pozadí. Přestala být všudypřítomná a stala se nenápadnou.
Aria si této změny všímala. Poprvé měla možnost být skutečně sama se svými myšlenkami, učit se samostatnosti a zkoušet, kde leží její vlastní hranice. Zároveň si uvědomovala, že svoboda, kterou postupně získává, s sebou nese i váhu očekávání. Učila se, že vládnout neznamená mít moc, ale rozumět lidem, pravidlům a důsledkům vlastních rozhodnutí. A právě v tomto období se v ní prohloubila všímavost a citlivost k detailům, schopnost vnímat systém, ve kterém vyrostla, ale i ticho, které ho obklopovalo.
Rozhodnutí studovat střední policejní školu tak přirozeně zapadlo do její cesty. Nešlo jen o osobní zájem, ale o součást přípravy na budoucí roli. Aria chtěla pochopit bezpečnost, službu a odpovědnost za druhé nejen z paláce, ale i z praktického pohledu. Věděla, že pokud má jednou vládnout, musí znát svět takový, jaký skutečně je a ne jen ten, který je jí ukazován. Že musí umět chránit ty, kteří to sami neumí a nebo už nemohou.
Jednou z mála stálých postav jejího dětství byla malá dívka, dcera chůvy, která se o Ariu od raného věku starala. Byly téměř stejného věku jen o pár let starší a vyrůstaly vedle sebe tak přirozeně, že ji Aria dlouho brala jako sestru a nevnímala žádný rozdíl mezi jejich světy. Zatímco pro ostatní byla princeznou, pro tuhle dívku byla prostě Aria, stejně obyčejná holka jako ona sama. Neoslovovala ji titulem, nepřemýšlela nad protokolem a nikdy neměla potřebu se před ní chovat jinak než upřímně.
Společně trávily čas v chodbách paláce, kam nikdo jiný nesměl, v knihovně, kam Aria utíkala před ruchem a očekáváními, nebo v zahradách v hodinách, kdy tam vládlo ticho. Smály se spolu nahlas, šeptaly si drobnosti, které byly v danou chvíli důležitější než jakákoli pravidla etikety, a sdílely ticho, které nebylo nepříjemné. Toto přátelství bylo klidné, pevné a silné a v mnoha ohledech pro Ariu nenahraditelné.
S přibývajícími lety se jejich přátelství jen utvrdilo. Zatímco Aria dospívala do role, ke které byla vychovávána, její přítelkyně si zvolila cestu, která ji u ní měla udržela nablízku. Postupně prošla výcvikem a nakonec se stala součástí osobní ochranky princezny. Ne jen jako profesionálka, ale jako někdo, kdo Ariu zná od dětství, rozumí jejímu tichu, pohledům i bolesti a dokáže vycítit, kdy potřebuje ochranu a kdy jen obyčejný prostor a mít někoho s kým si povídat. Jejich vztah se tak proměnil, ale neztratil nic ze své pevnosti a krásy přátelství. Zůstal založený na důvěře, loajalitě, věcí, které spolu sdíleli už od dětství a hlubokém porozumění, které vzniklo dávno před tím, než si Aria plně uvědomila, kým jednou bude a jaké povinnosti ji čekají.

Eliana Aria Van den Berg

nizozemská korunní princezna

ladyloxyzlocksley

A jestli to doposud nebylo tak hrozné, teď to přijde. Narodila se jako prvorozená dcera relativně normálnímu páru španělského imigranta, řidiče autobusu, a zdravotní sestry původem z New Yorku. Matka, zanícená věřící, samozřejmě musela své dceři dopřát plnohodnotné křesťanské vzdělání, a tak Abigail docházela od útlého věku do křesťanských vzdělávacích institucí. Zpočátku se to jevilo jako relativně normální a první roky by se daly označit jako harmonické, a to i díky narození sestry, když bylo Abigail 6 let.
Problémy začaly na vyšších stupních, kde Abigail narazila na striktní puritánské vyučující, z nichž mnozí neváhali použít i fyzické tresty. Někdy v této době začala mít Abigail panické ataky. Zpočátku ne tak silné, ale její učitelé - naprosto nechápaví ignoranti - ji namísto pomoci měli tendenci ještě trestat a zavalili ji extra hodinami četby Bible a modliteb.
Když bylo Abigail 12 let, zasáhlo New York ničivé zemětřesení, během nějž jejich rodina přišla o dům. Těžko říct, co bylo první - zda jejich matce nejdřív přeskočilo a pak se s otcem rozvedli, nebo naopak. Jisté je, že teprve teď se roztočila spirála neštěstí, do které Abigail padala hlouběji a hlouběji. Na doporučení vyučujících začala brát matka Abigail k různým pochybným kněžím z exotických křesťanských sekt, aby ji ‘vyléčili’ z jejích panických záchvatů a úzkostí. Přirozeně to nefungovalo, naopak Abigail upadala do čím dál tím horších stavů. K úzkostem se přidaly deprese a to byl ten poslední kousek skládačky, který potřebovala, aby se chytla nesprávné party jako formy úniku před denní realitou. Byla to hispánská parta, takže k nim měla přirozeně blízko a cítila se s nimi víc doma, než ve svém skutečném domově. Samozřejmě, nebyla to parta zaměřená na zlepšování svých akademických výsledků. Řada ze členů party měla za rodiče gangstery a partou kolovaly drogy. Chvilku Abigail odolávala, každý přeci moc dobře zná, jak vypadají feťáci po pár letech a nechtěla s takovou vyhlídkou mít nic společného. Jenže si zjistila, co přesně to mají za drogy a s chvilkou googlení se dozvěděla, že benzodiazepiny jsou lékem proti úzkostem, které Abigail sužovaly už řadu let. To byl nejzásadnější bod zlomu jejího života - právě tehdy se její život začal propadat do propasti beznaděje. Začala si prášky od kamarádů brát a začala se cítit skvěle - úzkosti ustaly a začalo se jí dařit i ve škole. Rodinný život se taky pocitově stabilizoval, všechno bylo zalité slunce. Jak ale každý moc dobře ví, benzodiazepiny jsou extrémně návykové jak psychicky, tak fyzicky, a časem člověk musí brát větší a větší dávky při zachování stejného efektu.
Abigail bylo 15 let, když byla v drogové závislosti až po uši a už bez benza nebyla schopná fungovat. Prášky si brala bez okolků už domů a zobala je zamčená v koupelně, kde si schoulená ve vaně užívala pocit blaženosti a přijemné otupenosti. Stinnou stránkou bylo, že vzhledem k množství, které její tělo vyžadovalo, byla u své party beznadějně zadlužená a nepřímo tak dlužila i jejim gangsterským rodičům. Jednoho osudového večera se zavřela do koupelny a snad jen díky třesoucím se rukou dveře nedomkla. Nasypala si hrst prášků, zapila je vodou z kohoutku a jak bylo jejím zvykem, lehla si do vany, aby se oddala nadcházejícím příjemným pocitům. Jenže… místo příjemných pocitů začaly jejím tělíčkem zmítat prudké nekontrolovatelné křeče. Fakt, že ležela ve vaně, tomu celému vůbec nepřidával - začala sebou mlátit, z úst jí tekly zpěněné sliny smíšené s krví z rozkousnutého jazyka. Brzy přiběhla Francisca, její mladší sestra, která na ni vyplašeně zírala a běžela pro matku. Dorazily právě včas, když začala Abigail zvracet a dusit se vlastními zvratky. Matka, ač zdravotní sestra, neudělala vůbec nic, odevzdala duši Abigail do rukou Boha a tiše se modlila, zatímco Abigail, stále se zmítající v křečích a bojující o holý život, hleděla na matku a sestru s očima prozrazujícíma strach a naprostou hrůzu, a slzami pomalu stékajícími po jejích tvářích. Brzy se jí začala zmocňovat milosrdná tma, když upadla do bezvědomí z nedostatku kyslíku. Poslední věc, kterou si z toho dne pamatuje, byla sestra křičící její jméno a její tvář, když k ní přiběhla.
Probudila se až následujícího dne na jednotce intenzivní péče, kdy se dozvěděla, že jen díky pohotovosti své devítileté sestry přežila. Následoval kolotoč výslechů od lékařů, policistů i sociálky. Abigail se naprosto odřízla od světa a přestala komunikovat. Jediná osoba, se kterou zvládla prohodit aspoň pár slov, byla její sestra. Když ji propustili z nemocnice, dozvěděla se, že je jejich matka zavřená v blázinci. Pro někoho by to byl důvod cítit úlevu, možná i škodolibou radost s nenávistí, ale Abigail necítila vůbec nic. Když Francisca dostala vyznamenání od starosty New Yorku, necítila žádnou radost. Její sestra pro ni byla vším, zachránila ji, a ona nebyla schopná cítit radost a hrdost, a z hloubi duše se za to nenáviděla.
Trvalo to několik týdnů, než se znovu začala otevírat světu. Z části za to mohl jejich otec, v jehož péči se děvčata nacházela. Byla vděčná, že na rozdíl od jejich matky se do nich nesnažil cpát náboženské nesmysly a nechal ji dostatek času se vyrovnat sama se sebou. Soudní spory mezi rodiči i prarodiči z matčiny strany šly tou dobou naprosto mimo ni, nechtěla s tím mít nic společného.
Následujících pár let se neslo v normálním duchu. Problémy s drogami neměla a se starou partou se přestala vídat. Střední školu si odchodila. Byla sice vděčná, že je konečně na normální škole, ale nadšení z mladších let vyprchalo. Během studia docházela do nemocnice na pravidelné kontroly a ze závislosti se pomaličku dostávala. Zatěžovalo to už tak napjatý rodinný rozpočet a v Abigail to prohlubovalo už tak katastrofální pocit viny.
Po dokončení střední školy už na vysokou nešla, necítila se na to a nechtěla ještě víc zatížit rodinný rozpočet. Práci se jí ale moc nedařilo najít, zůstávala doma nezaměstnaná a volný čas začala věnovat jejich matce, kterou začala navštěvovat v psychiatrické léčebně. Prostředí v ní vyvolávalo úzkostné pocity, ale snažila se obrnit tím, že chce být lepší člověk, že chce matce odpustit a zase s ní navázat normální vztah. To se nesetkalo s pochopením ani u táty, ani u sestry. S tou se kvůli matce několikrát i pohádaly a celá situace začala roztáčet kolo neštěstí nanovo.
Záhy se ozval neznámý muž s tím, že Abigail dluží peníze. Byl to člen pouličního gangu, k němuž měli tehdy vazby Abigailini kamarádi z první party. Toto však byl plnohodnotný mafián, jehož úkolem bylo z Abigail dostat peníze. Nebo je z ní vytřískat. Samozřejmě, Abigail neměla šanci dluh splatit. Dostala možnost dluh splatit vlastním tělem nebo prodejem drog. Ani do jednoho se jí nechtělo, ale klesnout tak hluboko, aby se nechala prodávat pouličním gangem, nechtěla. Netušila však, že s ní měl gangster své plány…
Scházeli se spolu pravidelně, aby předala vydělané peníze a převzala si novou dávku drog k prodeji. Připadala si kvůli tomu provinile, ale musela uznat, že ji to bavilo. Byla to v podstatě jednoduchá práce a věděla moc dobře, kde je odbyt největší. A že to vydělávalo hezky. Dluh se tenčil a s gangsterem brzy začali randit. Myslela si, že konečně našla svůj smysl života, že bude někam patřit a bude se cítit jako doma. Velmi brzy se vzali, aniž by o tom kdokoliv z její rodiny věděl. Bohužel, místo šťastného manželství ji čekalo brutální vystřízlivění. Vyšlo najevo, že ji její nový manžel chtěl jen jako obyčejnou hračku na své perverznosti, začal ji bít - zprvu jen na místech, která nebyla na první pohled vidět, ale netrvalo to dlouho, a začal ji tlouct i do tváře a po celém těle. Abigail pod pohrůžkou její vlastní smrti a především pod hrozbou ublížení její sestře tiše trpěla a začala znovu brát drogy, které jako jediná věc na světě dokázaly trochu tišit nejen bolest fyzickou, ale především tu duševní. Kromě benzodiazepinů začala brát i opiáty, které zvládaly mírnit bolest způsobenou jejím manželem. Ten jí milerád drogy poskytoval - byl to způsob, jak ovládnout její mysl a připoutat ji bezpodmínečně k sobě. A jelikož jí je dávkoval přímo on, nehrozilo nebezpečí, že by se mohla předávkovat. Nikdy se o tom nikomu nezmínila, ani svému manželovi, ale během tohoto období otěhotněla. Nebylo ale překvapením, že nedlouho poté potratila jako důsledek drog a především stupňujícího se domácího násilí.
Jednoho večera jeli společně autem s novou zásobou drog na prodej. Jestli to byla čirá náhoda nebo je někdo udal, těžko říct. Zastavila je však policie, která s pomocí psů našla ukryté množství drog. Jak je Abigailiným dobrým sebedestruktivním zvykem, vrhla se pod imaginární autobus sama a přiznala se, že jsou drogy její. Jejím štěstím bylo, že nebyla nikdy trestaná a vyvázla jen s podmínkou. Musela však jeden rok docházet do léčebny a musela být ukázkovým občanem. Během tohoto období se s ní její manžel rozvedl, aby především chránil sám sebe. Abigail zůstala naprosto osamocená, bez peněz a se závislostí na drogách na krku. V tuto chvíli Abigail zradil především systém, který ji nedokázal ochránit a nařízená léčba závislosti byla k smíchu. Doktor se na ni podíval ve dveřích, napsal jí recept na silnější paralen a tím to haslo. Během tohoto období neměla nejmenší tušení, co se děje v její rodině a styděla se sama za sebe natolik, že jí to bránilo svou rodinu kontaktovat.
Na odvykačce se seznámila s pár kamarády a sestěhovali se společně do vybydleného domu na okraji New Yorku. Po roce pseudoléčby znovu spadla do starých návyků a společně se svými kamarády záhy z vybydleného domu vytvořili feťácké doupě plné smetí, špíny a použitých stříkaček a ampulí. Ke cti jí budiž to, že nikdy nespadla do nejtvrdších drog a injekčně drogy nepoužívala. Dlouhodobé užívání opiátu a benzodiazepinů si však začínaly vybírat svou daň i tak. Ve vlasech se začaly objevovat ojedinělé stříbrné vlasy a především její tělesná schránka chřadla. Na jídlo pořádně nebyly peníze a trpěla podvýživou. Čím větší kost a kůže se z ní stávala, tím horší na ni účinek na ni drogy měly. Celé to nemohlo skončit jinak než dalším předávkováním a i tentokrát při ní stál nějaký hodně svědomitý anděl strážný, resp. jeden z jejích opiových bratří. Chtěli byste však po tom nebožákovi, který měl v mozku leda tak opičku s činelkami, příliš, pokud byste očekávali, že zavolá záchranku. Místo toho zavolal Francisce, o které Abigail občas mluvila. Ta přijela jak nejrychleji mohla, jen aby našla Abigail v bezvládném stavu způsobeném kombinací předávkování a extrémní podvýživy. Přiběhl k ní okamžitě i Charlie, Fransciscin pes. Nešťastně do ní šťouchal čumákem, olizoval jí tvář, ale Abigail nereagovala. Francisca ji s vypětím sil odtáhla přes feťácké doupě do auta a urychleně ji odvezla do nemocnice, kde si Abigail poležela dobrý týden.
A právě Francisca byla prvním člověkem, koho Abigail spatřila po probuzení. Tehdy ještě netušila, že Franscisca obětovala svůj vztah s přítelem proto, aby jí pomohla. Kdyby to tehdy bývala věděla, mohla budoucnost vypadat docela jinak.
Po dostatečném zotavení se Abigail přestěhovala s pomocí Francisci a jejích kamarádů zpátky domů, ale ne na dlouho. Lékaři doporučili, aby se Abigail dlouhodobě léčila v odvykacím centru, kde by byla pod dohledem 24/7. Dokonce šli tak daleko, že Francisce narovinu řekli, že je to už Abigailina poslední šance, kterou pokud promarní, pravděpodobně zemře. Bylo jim doporučeno soukromé odvykací centrum, které bylo příšerně drahé.Nějakým zázrakem však tou dobou proběhla zpráva o nadcházející Selekci, do které se Francisca přihlásila. Nutno podotknout, že jen kvůli tomu, aby si rodina mohla dovolit zaplatit Abigail léčbu. Než došlo k prvním kolům výběrů, zůstávala Abigail doma. Podobně jako po prvním předávkování, i tentokrát se uzavřela do sebe a upnula se na Fransciscina psa, se kterým se stali nerozlučnou dvojkou a není nejmenších pochyb, že to byl pro ni významný prvek, který bránil tomu, aby se vrátila do starých kolejí. Se psem začala chodit na procházky do lesa nebo k vodě, kde spolu trávili většinu dne, zatímco ostatní byli v práci.
Když byla Franscisca vybrána jako jedna z účastnic, dramaticky se proměnil život celé rodiny, především pak Abigail. Té mohla Franscisca zaplatit dlouhodobý pobyt v soukromém odvykacím zařízení. Nebyla by to ovšem Abigail, aby si z plánů ostatních neudělala trhací kalendář. Jakmile pojala podezření, že ‘je v pohodě’ a zároveň definitivně skončila její podmínka, vzala z odvykačky do zaječích, doma pobrala peníze a vyrazila vstříc Angeles, kde si umanula, že bude svojí sestřičce konečně oporou pro změnu ona, a že udělá všechno pro to, aby se vykoupila z předlouhého seznamu hříchů, které tíží její křehkou dušičku.

Abigail Evelyn Álvarez

služebná

introverted_space_dust

Agnes se narodila do královské rodiny jako prvorozená, a tak se k ní i chovali. Dokonalá, bez vady a budoucí vládkyně. Od útlého věku jej učili, že princezna není jen titul – je to odpovědnost a povinnost. Ačkoli by bylo logické, že bude následnicí trůnu, vždycky si myslela, že její mladší bratr by v té roli zářil víc, no co naplat, ona je tou, která povládne.
Jako dítě byla milá, všichni chtěli být okolo té usměvavé, veselé slečny, která neuměla udělat nic zlého, vždy chtěla pomoc a jednoduše vypadala jak andílek na zemi i když to byla spíš taková démonice, která si dělala vlastně co chtěla a občas do toho zasvětila i matku a to tedy bylo vzrůšo. Už od mládí měla při sobě nejlepší kamarádku z jedné ze severního království, takže kdykoliv mohli, tak se navštěvovali a blbly spolu a i když to byla občas dvojka k dělání blbostí a kanadských žertíků nikdo nečekal, že by je snad puberta mohla chytnout. Jenže když vás všichni obskakují a chválí, stoupne vám to do hlavy. A tak s nejlepší kámoškou od šestnácti začala vymetat kluby. Někdy pro její noční výtraty žádala její komornou nebo kohokoliv paláce, aby jim dělal aliby. Ne že by se vždycky povolili. Někdy se drželi území Finska, někdy se tajně zvládli přemístit i za hranice svých dvou zemí. Takhle to zvládla táhnout do jejích devatenácti, kdy si na ní konečně počíhal její vlastní otec, král Mikael a takzvaně jí ustřihl křidélka. Dal Ness na výběr, kam chce chodit na školu, mohla si vybrat. Bylo to těžké období, protože byla oddělená, jak od rodiny tak přátel a dokonce i od kamarádky. A také jí učinil rozhodnutí za ní, domluvený sňatek, to jí trochu rozčílilo, ale nechala se překvapit koho nakonec jí nechal vybrat. Takže vůbec neví, kdo to může být. Říkala si v duchu, že by to mohl být někdo ze sousedních zemí, jako je třeba Norsko nebo Dánsko, ale nechala to zatím plavat, jen se v tom šťourala v myšlenkách. A už vůbec ne, když přišla na to, že je oblíbená mezi chlapci. Ti kterou jí znaly ji chtěly pro to co byla, a ti co netušily s kým mají tu čest jí chtěly pro to jak vypadala.
A taky podle nějakých spisů, pochází z prastarého rodu, jehož kořeny sahají až k legendárním štítonoškám a neohroženým severským bojovnicím, a proto je od dětství vychovávána v tradici boje se štítem a s lukem a šípem, stejně jako v disciplíně.
Pak také není možné jí vytáhnout ven za slunečného teplého dne, protože ji v krvi koluje zvláštní citlivost na sluneční zář, takže ona princezna není výjímkou, ostré světlo ji unavuje, dráždí oči a někdy jí způsobuje bolest hlavy, zatímco chladné stíny a šero jí dodávají energii. Temnota pro ni není symbolem strachu, ale dědictvím, které ji spojuje s minulostí jejího rodu, s finskou zimou a s tichou silou, jež se skrývá pod povrchem všeho, co je chladné, hluboké a neprobádané. A stejně jako mnoho jejích předků má sklony k fascinaci tmou, záhadami a vším temným, což je v jejím rodu považováno spíše za dědictví než slabost, takže moc ven nevychází pokud je velké slunce a také po celý svůj dosavadní život žila v sepětí s dlouhými zimami, nekonečnými nocemi a tichými lesy, kde se světlo ztrácí, není proto divu, že ji od dětství přitahovala tma, záhady a vše, co v sobě nese nádech neznáma. Temnota pro ni nikdy nebyla hrozbou, ale spíš útočištěm, místem, kde se cítila klidná, chráněná a sama sebou, protože právě tam se její mysl uklidňovala.
Pak také vlastní vzácný ledový lišejník, jehož výpary či požití zpomalují tep, snižují tělesnou teplotu a navozují ospalost, a nepřátelé královského rodu se musí mít na pozoru, pokud zahlédnou někoho s takovým nápojem. Princezna je vzdělaná, intuitivní a citlivá, ale zároveň disciplinovaná a statečná, vycvičená přežít v extrémních podmínkách a vést svůj národ. Také je milovníkem finské vodky, takže pokud byste si ji chtěli získat, šup a kupte jí vodku, ale ne ledajakou, rovnou s džusem, ona bude velice ráda.
Nakonec takto dodělala celou vyšší soukromou školu, ale nebudeme si lhát, nakonec vymyslela, jak se sem tak ulít pryč a známky na jedničku taky neměla. Když se vrátila ze studií bylo Agny už dvacet čtyři a její otec na tom nebyl zdravotně nejlépe. Sice měl po boku matku, ale asi mu něco chybělo. Samozřejmě že jí učili už od mládí jak být královnou. Ona se mírně uklidnila, už nelétala furt pryč ke chlapcům, ale samo sebou stále si sem tam odskočila pryč.
Pak po několika měsících měla čerstvě 25 let, a definitivně se necítila na to, že by věděla vše, co je potřeba, jenže to se nedalo ovlivnit, prostě to tak bylo. A pak přišel dopis z Ilei ohledně toho zda by nedorazila, když začíná ta selekce a ona ani nezaváhala, pokud mohla pryč, tak se tam vydala. I když věděla, že tam asi nějaký ten člen Ruska, tak se nenechala odradit a skvělý vztah mají se sousedním Norskem a taky doufala, že tam uvidí svou přítelkyni.

Agnes Soraya Järvinen

finská korunní princezna

zuri0668_18781

Aleksandr se narodil jako první z dvojčat, jen o několik minut dříve než Fenrir. Už od začátku bylo rozhodnuto, že právě on zůstane v Rusku. Ne proto, že by byl silnější nebo schopnější, ale proto, že se narodil první. A v monarchii i minuty znamenají osud. První roky jejich života byly klidné. Dětství trávili střídavě v Rusku a v Norsku, obklopeni chladnou důstojností ruského dvora a strohou severskou atmosférou norských rezidencí. Tehdy si byli blízcí. Fenrir mluvil za oba, zatímco Aleksandr pozoroval. Dvě strany jedné mince už tehdy, jen si to ještě nikdo nepřipouštěl. Zlom přišel brzy. Bylo mu pět let, když padlo rozhodnutí, že sourozenci budou odděleni. Tedy bylo to rozhodnuté od jejich narození, ale teď se mělo mladší z dvojčat odstěhovat do Norska. Fenrir se měl vrátit do Norska a vyrůstat po boku otcovy rodiny, zatímco Aleksandr zůstane v Rusku jako budoucí car. Mladší sestra byla svěřena matce a zůstala s ním. Oficiálně šlo o politiku, o tradice a o povinnost. Neoficiálně to byl okamžik, kdy se Aleksandr naučil neptat se. Rozloučení bylo krátké, chladné a plné dospělých slov, kterým nerozuměl. Fenrir brečel, křičel, odmítal nastoupit do auta. Aleksandr stál vedle něj tiše, bez slz, Rusové přeci nebrečí. Právě tehdy v sobě něco zavřel. Ne proto, že by necítil bolest, ale proto, že pochopil, že emoce nemění rozhodnutí. Od té chvíle se jeho svět zúžil na Rusko. Dny vyplňovala výuka, disciplína, očekávání. Šachy, které hrál od svých čtyř let, se staly jeho útočištěm, mapy jeho cestami, kam směl alespoň v myšlenkách.
Kontakt s Fenrirem se postupně omezil na formální hovory a vzácné návštěvy. Fenrir rostl v jiném světě, svobodnějším a otevřenějším. Aleksandr zatím tvrdnul v zemi ukuté z oceli a ledu. Se sestrou si vytvořil tiché pouto. Nebyl ochranitelský slovy, ale přítomností. Byla jedním z mála lidí, u nichž nemusel nic vysvětlovat. Jeho matka byla snad jediná kdo chápal jeho ticho, ale nikdy o tom nevedli rozhovory. Magnus doslova vyrůstal s vědomím, že jeho budoucnost není volbou. Každý den ho připravovali na roli, kterou nikdy aktivně nechtěl, ale nic jiného mu nezbývalo. Naučil se skrývat odpor, pochybnosti i touhu po svobodě pod masku klidu a dokonalé sebekontroly, přesně tak jak se po něm chtělo. Norsko pro něj přestalo být domovem, kterým nikdy nebylo. Stalo se místem, kde žije jeho bratr. Cizím, vzdáleným, ale bolestně blízkým. Fenrir byl důkazem, že existuje jiný život. A zároveň připomínkou, že ten jeho byl vybrán za něj. To, co z něj vyrostlo, nebylo výsledkem jediné události, ale řetězce tichých rozhodnutí jiných lidí. Aleksandr Magnus Solberg-Romanov se naučil přežít v systému, který mu nedal možnost volby. Ať už tam patřili hodiny lekcí nebo vojenský výcvik, který se z části odehrával na Sibiři, jeho minulost ho posílila a je pořád spousta věcí, o kterých nemluví a nechává si je sám pro sebe. Třeba jedna žena, která jej uhranula a povolila jeho zamrzlé emoce. Stalo se tak před čtyřmi lety, kdy se zúčastnil jednoho šachového turnaje a ona byla jeho spoluhráčem. Její jméno se nedozvěděl, ale dodnes si pamatuje, že byla z Illeyi a tak nějak v koutku duše doufá, že ji najde. Nikomu o tomhle zalíbení neřekl, jelikož to považoval za své malé tajemství, do kterého nikomu nic nebylo. Možná mu cesta do Illeyi otevře znovu oči a on se rozhodne co v životě chce, jestli být car nebo šťastný.

Aleksandr Magnus Solberg-Romanov

ruský cesarevič

deadghost4962

Narodit se do rodiny pohřebáků, tomu se říká výhra. A zvlášť na periferii malebného městečka jménem Salem. Mortimerovi provozovali své pohřebnictví již dlouhá, předlouhá léta, tento podnik se předával z generace na generaci, spolu s malým kostelíkem a přilehlým hřbitovem. Sousedství vlastně pokaždé šokovalo, když se v rodině narodily děti – přirozenější by snad bylo, aby si své následníky povolali z hrobů. Nikdo jim ovšem nemohl upřít expertízu a prvotřídní služby. Spolu s mnoha a mnoha pověrami. I tak, na samém konci října, v opravdu příznačný den svátku Halloween, na svět vykoukla malá Alex. Pochopitelně uprostřed noci. Pojmenovaná po ztracené knihovně a bohyni chladu a sněhu byla, spolu se vším ostatním, obtěžkána aurou očekávání. Existovali tací, kteří se přežehnali pokaždé, jen co kolem nich někdo z Mortimerů prošel na ulici. U Alex to platilo dvojnásob. Sotva nastoupila do školy, byl z ní přízrak, čarodějnice, démon z Rosedaleského návrší, na kterém sál rodinný ústav.
Alex sama si poměrně rychle zvykla, že práce jejích rodičů není tak úplně běžná. A že i oni sami jsou tak trochu vyšinutí. Rodiče byli tiší, nosili tmavé barvy a na všechny, včetně jí, mluvili vznešenou, vzletnou angličtinou. Jako by otázka na známky nebo oznámení, co bude k večeři, bylo samo o sobě básní. Zajímala je historie, staré filmy, filosofie. Navzájem si máma s tátou náruživě citovali zajímavé osobnosti nebo epitafy z náhrobků. Měli pěkný vztah, harmonický, vrána k vráně, a Alex si vždy byla jistá, že ji milují. Jen občas svým vlastním, trochu vzdáleným způsobem. Nejednou ji napadlo, že si s mrtvými, o které se starají, rodiče rozumí daleko více než s kýmkoliv živým. Neudržovali blízké vztahy se sousedy, měli jen pár podobně prapodivných přátel. Profesory, spisovatele, preparátory, umělce. Právě od nich se dozvěděla, že vždy nebývali zase tolik uzavření. Když byly Alex sotva tři roky, čekali rodiče další dítě, holčičku, kterou chtěli pojmenovat Proserpina. Jenže se nenarodila živá. Byla to pro ně velká rána, aniž by o tom doopravdy mluvili. S Alex nikdy. Navzdory oblíbeným městským povídačkám, rodiče truchlili v soukromí, v tichosti, bez zaříkání a rituálů. Opustili snahy o dalšího potomka a tuhle kapitolu dočista uzavřeli. Žal ale přetrval. Domem se vždy vznášela melancholie. Alex ale nikdy neznala nic jiného a temný, usedlý pocit se stal její součástí.
Ve škole si vedla dobře, co do akademických kvalit. Byla chytrá, učenlivá, pozorná. Nezbývalo jí moc jiné – v sociální rovině zoufale stagnovala. Když už se jí děti neštítily, nebály nebo nesmály, měla problém se svou výřečností. Neuměla se svým vrstevníkům přiblížit, nenacházela ta správná slova, nesetkávala se s nimi v zájmech. Těžké pořízení, když ji zajímaly lebky zvířátek, které našla v lese, čtení těžkých, zaprášených knih, procházky v lesích a po hřbitovech. Jejím řešením bylo rozmlouvat s ptactvem. Konec konců, hřbitov byl věčně plný všelijakých opeřenců, zrovna jako příroda kolem. Tak rozmlouvala s nimi. Svěřovala jsem jim, krmila je. Když trochu vyrostla, dařilo se jí, pokud jde o kamarády, o trochu lépe. Na střední škole dokázala najít obskuriální existence, které jí byly fascinované, nebo kterými byla fascinovaná ona. Zajímali ji tací, kteří měli svůj vlastní názor, životní zkušenosti, zapálení lidé, vášniví, plní energie a života. Ráda poslouchala jejich vyprávění. Ona naopak zajímala především goticky a alternativně laděné skupinky, které byly napůl přesvědčené, že z Alex se brzy stane Antikrist a je jen otázkou času, kdy se ocitne v centru budoucího hororového filmu podle skutečných událostí.
Její další, kariérní směřování, by nikoho nepřekvapilo. Jak se od ní očekávalo, stala se pomalu ale jistě součástí rodinného byznysu. Na vyšší odborné škole se vyučila v sociální práci a ošetřovatelství, získala potřebné certifikace pro balzamování a hrobnictví. Většinu náplně profese se ale pochopitelně naučila doma. Vídala mrtvé celý svůj život. Už jako dítě stála vedle mámy, když se starala o mrtvé tělo. Nikomu v rodině nikdy ani nepřišlo na mysl, že by ji před něčím takovým chránili. Byla to přirozená součást života. Zemřelí, pozůstalí, pohřby, rakve, hroby a smrt. Když sama začala s balzamováním, péčí o těla a organizací pohřbů, lépe pochopila, proč rodiče preferují ticho, klid a mrtvoly. Na nějaký čas si myslela, že s tím dokáže žít. Pokračovat v rodinném podniku. Těšilo ji starat se o kapli a hřbitov, pomáhat lidem. Občas si zahrála jako doprovod na kostelní varhany, zvláště u malých obřadů, kde si rodina nemohla dovolit mnoho lepšího. Den co den viděla rodiny přicházející se rozloučit se svými milovanými. Něco se v ní zlomilo v den, kdy připravovala na pohřeb mladou ženu, těsně před třicítkou, s níž se nepřišel rozloučit nikdo jiný než její uplakaní rodiče. Jmenovala se Daisy Wilcher a už tenkrát věděla, že si ji bude pamatovat napořád, protože se zařekla, že neskončí jako ona. Daisy neměla přátele, lásku. Prý hodně pracovala v nějaké konzultační firmě. Chtěla to někam dotáhnout a nakonec to dotáhla do nemocnice s nezjištěným aneurysmatem v hlavě. Nedalo se nic dělat. S náhrobkem Daisy mluvila Alex mnohokrát, než se rozhodla, že smrti obětovala už dost.
Prakticky ze dne na den se rozhodla, že půjde studovat. Těšila ji pomoc lidem a neuměla si představit lepší využití svých schopností než studium medicíny. Horko těžko se jí pár dní po termínu podařilo vměstnat do přípravného ročníku pro lékařství na univerzitě v Portlandu. Skrze dálkové studium dožene, co potřebuje a pak se přestěhuje do města – takový byl plán. Prokouše se medicínou a stane se anestezioložkou. Rodičům vše oznámila jako hotovou věc. Nechtěli jí odporovat. Usmívali se na ní se smutkem v očích, když říkali, že to určitě zvládne. Kdyby na ni křičeli, spílali jí, že je opouští, snad by to bylo lepší. Jejich přijetí ji do dnes tíží na hrudi jako ten náhrobní kámen. Následné kroky ji zavedly do několika barů, což stačilo, aby se ujistila, že bary nejsou její zemí zaslíbenou. Přidala se alespoň do knižního klubu, kde poprvé vzala do ruky cosi žánru „romantasy“, a se sebezapřením se spojila s několika spolužáky na přípravce. Pokaždé, když se seznamuje s někým cizím, jako by jí projížděl žhavý pohrabáč tou palčivou snahou být normální, přijatelná a přátelská. Ale je to pokrok. Snaží se. Opravdu moc se snaží. Přihláška do Selekce byl další výstřel do tmy. Očividně to dělaly všechny holky po celé zemi, tak si ji podala taky. Spíš proto, aby měla konečně něco, o čem se může volně bavit. Ačkoliv královská rodina, princ, nic z toho jí blízké není. Monarchii znala nejlépe z jejich pohřebních rituálů. Což by pro mladého prince Fredericka bylo zajisté oslňující. To by jeden nevěřil, jaké náhody se dějí…

Alexandria Chione Mortimer

balzamovačka, studentka

dreamoftheendless

Alvar je prvorozeným synem krále Rasmuse a královny Eriky. Byl vždy bezproblémové a bezúdržbové dítě, o kterém většinou rodiče ani nevěděli, že existuje, a museli ho chodit pravidelně kontrolovat, jestli vůbec ještě žije. Svou roli budoucího vladaře přijal přirozeně klidně, bez nějakých dramat nebo hysterických scén. Prostě pokrčil rameny a vrátil se k rozečtené knížce. Neměl nikdy ani potřebu si vyhazovat z kopýtka. Nikdy neměl rebelskou fázi, neutíkal za soumraku z domova, aby někde u popelnic na tajňačku kouřil marlbora a randil s děvčaty. Ne, on měl na všechno čas a dělal věci plánovaně. A co víc, nikdy neměl nutkání zakoušet cigarety, natož drogy, nebo obecně působit nějaká pozdvižení, která by královské rodině způsobila vrásky na čele. Když to vezmeme kolem a kolem, Alvar byl dokonalé dítě, které si mohl přát každý rodič. Někdo by možná řekl, že je to nudný člověk.
Konzervativní lidé by snad mohli svraštit obočí nad jeho zálibou v nadpřirozenu, okultních věcech a věcech s tím souvisejících. Zajímal se odjakživa o mytologii, duchy, démony, upíry, vyvolávání všelikých nadpřirozených bytostí a tak podobně. Rodové knihovny toho byly plné a knih s touto tématikou bylo snad víc, než bylo možné za život přečíst. Časem se však o něm začaly šířit zvěsti, že se zabývá nekromancií. Znáte to. Někdo je tichý a hledí si svého, ale ty otravné extrovertní můry se na něj sletí jako na lampu a mají neodbytnou potřebu toho tichého chudáka změnit k jejich obrazu ideálního člověka. Zvěsti o nekromancii přiživil incident, kdy se mu podařilo oživit palácového kocoura, který se zadusil vlastním chuchlem chlupů. Nebyla v tom ani špetka nadpřirozena, nýbrž sečtělost a základní znalosti medicíny.
Zdálo se, že jeho život bude nalinkovaný naprosto dokonale bez větších výkyvů. Bohužel, jak to tak bývá, nebylo to tak. Jednoho dne, kdy se jeho rodiče vraceli z diplomatické cesty po Skandinávii, bylo jejich letadlo sestřeleno nad Baltským moře. Nepřežil nikdo na palubě letadla. Zprávy o smrti královského páru obletěly svět a z Alvara se stal v mžiku oka sirotek. Bylo mu tehdy pouhých 14 let. Na základě mezinárodního vyšetřování bylo zjištěno, že královské letadlo bylo sestřeleno opilými ruskými vojáky, kteří obsluhovali protiletadlovou baterii v Kaliningradské oblasti. Jako lusknutím prstu byl prosperující a klidný stát uvržen do hluboké ústavní i mezinárodní krize. Vztahy se sousedním Ruskem nebyly nikdy lehké, avšak v tento okamžik se tyto dva státy nacházely na pokraji otevřené války. Mladičký Alvar nebyl ve věku, kdy bylo možné jej korunovat, a tamní parlament se kvůli tomu nacházel ve stavu rozkladu. Nikdo najednou neměl recept na to, jak situaci vyřešit. Do Estonska se urychleně vrátila mladší sestra zesnulého krále, Kristin. Působila ve Finsku jako diplomatka. Při návratu bylo její letadlo preventivně doprovázeno letkou složenou z letadel všech skandinávských zemí. Kristin nesla tradiční rysy rodiny jako je zodpovědnost, klid a rozvážnost. Byla klíčem k řešení celé krize. A byla klíčem ve výchově Alvara jako budoucího panovníka a především člověka, jímž v současnosti je. Díky jejím kontaktům na mezinárodním poli se jí podařilo urovnat hrozící ozbrojený konflikt a také se stala Alvarovou regentkou, dokud nedosáhne věku potřebného ke korunovaci.
Regentství probíhalo zcela harmonicky. Nebyla to uzurpace moci, naopak – byla to spolupráce. Kristin nechávala Alvara rozhodovat a dávala mu rady, které vycházely z jejích zkušeností z mezinárodní politiky. Kristin sama byla bezdětná a svůj zasvětila službě Estonsku a mladému Alvarovi. To je něco, co své tetě Alvar nadosmrti nezapomene.
Po dovršení osmnácti let došlo k dlouho plánované korunovaci. Estonsko si konečně mohlo vydechnout, čtyřletá krize byla u konce. Prvním činem novopečeného vladaře bylo udělení nejvyššího estonského vyznamenání své tetě.
Jako druhý čin krále Alvara bylo vyhoštění všech ruských diplomatů a zrušení celé diplomatické mise. Nebyl to impuls. Byl to roky promýšlený krok. Chtěla ten krok učinit teta Kristin, ale Alvar ten krok potřeboval učinit sám, aby za smrtí svých rodičů učinil tečku. Byly přítomny všechny estonské televize, místní i mezinárodní noviny. Po podepsání dekretu se podíval do kamery a pronesl větu, jež dostala Estonsko znovu na titulní stránky světových novin: „Estonsko není chlív. Pro dobytky zde není místo.“
Zaklapl desky s dekretem a započal novou kapitolu Estonska.
Když pak odhlédneme od politiky, šel po vystudování gymnázia dále na vysokou školu se specializací v oboru psychiatrie, kde nejenže získal titul doktora medicíny, ale také pokračoval dál v oblasti Neurologie, psychiatrie a duševního zdraví, kde zkoumal vliv na psychickou pohodu při užití felinoterapie, tedy terapeutická sezení, kde je pacient v přímém kontaktu s kočkou, která mu pomáhá překonat různorodé obtíže. Za tento výzkum získal titul PhD.

Alvar Rasmus Levandi

estonský král

introverted_space_dust

Amon se narodil do zajištěné rodiny dvou úspěšných manželů. Na egyptské poměry skutečně rarita. Tamější politický režim totiž dlouhodobě prohluboval propast mezi chudými a bohatými. Bylo běžné, že ženy svá dítka prodávaly do otroctví. Muži se přidávali k radikálům a sloužili jim jako jednorázové zbraně výměnou za poměrně slušný honorář. Anubis vyrůstal při penězích. Už jako malý věděl, že jednou zdědí síť hotelových komplexů po celém Egyptě. Do té doby v nich figuroval jako člen představenstva a osobní poradce svého otce Fariha. Amonova matka – Neith – si veškeré životní úspěchy musela vydřít sama. Peníze na vysokou školu získala jen díky finančnímu stipendiu, jenž její alma mater vypisovala pro pár vyvolených studentů z nižší sociální vrstvy. Ani to však nezaručovalo úspěch, kterého později ve svém životě dosáhla. Toho se jí patrně podařilo také výhodným sňatkem s Anubisem, kterého kariéra jeho manželky nikterak neděsila. Dlouhé roky sbírání praxí a absolvování stáží se vyplatily až s nástupem nového egyptského krále – Mustafy Osmana El-Sayeda. Ten, na rozdíl od svého otce, bývalého krále, viděl v Neith potenciál. Buď to, anebo mu imponovala bystrá a přitažlivá žena. Jmenoval jí jednou z několika zástupců zájmů egyptského království a postaral se o to, aby byla přítomna na každém vyjednávání se zahraničními státy.
Amonovi se dostávalo skutečně kvalitního vzdělání na těch nejprestižnějších káhirských školách. Pokud se mu v jeslích nad jeho hlavou nehoupal lustr s diamanty, nebylo zařízení hodno pozornosti jeho rodiny. Jakmile se některý z učitelů nedal podplatit, nemělo smysl se s tou či onou institucí zabývat. Kromě soukromých lektorů navštěvovaly jejich domov i zástupy osobností. Večírky, soirée, charitativní akce. Vyrůstal v samém centru pozornosti a sám toužil následovat svoji matku v kariéře diplomata či velvyslance. Měl k tomu veškeré predispozice a finance, co by mohlo zhatit jeho ambice?
Na tuto otázku nalézáme odpověď krátce po Amonových jedenáctých narozeninách. Neith natáčí rozhovor v chudinské čtvrti starého města a krátce po zapnutí kamer natrefuje na nášlapnou minu. Některé části jejího těla přistávají před zraky televizních diváků, jiné se povalují ve vzdálenosti až pěti metrů. Země truchlí, král nechává popravit řadu podezřelých, aby uklidnil situaci v království. Malý Amon neprojevuje jediné známky truchlení. Přestože je svědkem brutální smrti své matky v přímém přenosu, reaguje naprosto chladně.
Amonova ambiciózní a uzemněná povaha nabírá nového spádu. Z chlapce se zářnou budoucností se stává spratek, vulgární a ironický zmetek, kterému nezáleží na ničem jiném než na vlastním blahobytu. Jeho otec se nejprve snaží o radikální terapie, když ale ani ty nezabírají, rozhoduje se léčit svého syna přísunem peněz a podporou dekadentních činů. Daří se mu jakýmsi zázrakem dokončit střední školu a s pomocí otcových financí získat místo na Vysoké škole Hotelového managementu. Později cestuje, pije, spí se ženami, s muži, podplácí kantory, aby se udržel na univerzitě, a se svým životem nakládá jen velmi neopatrně. Večírky v něm probouzí touhu zkoušet lehké drogy a hazardovat se svým zdravím. Většinu času tráví s povrchními přáteli z vysoké. Dává najevo okatý nezájem vůči problémům vnějšího světa a ukazuje vztyčený prostředníček všem ambicím a jakékoliv zodpovědnosti.
Krátce po jeho jednadvacátých narozeninách zasahuje Egypt další tragická zpráva. Při atentátu skupiny radikálních rebelů umírá královna společně se svými dvěma syny. Země se ocitá bez přímého nástupce na trůn. Královo křehké zdraví naznačuje, že se země ocitá v bezprostředním nebezpečí. Rod El-Sayed je potřeba udržet za každou cenu. Amona atentát nijak zvláště nezasahuje, jak už bylo řečeno, problémy skutečného světa na něj nemají žádný dopad. Tedy, neměly, dokud se jednoho rána neprobudil do úplně nového světa. V rychlém spádu událostí se dozvídá, že je nemanželským potomkem egyptského krále, s nímž měla jeho matka kdysi dávno poměr. Zjednodušeně řečeno, je jediným nástupcem na trůn a pokud odmítne, čeká jej nevalný osud. V tom lepším případě poprava, v tom horším nejspíše nabodnutí na nejvyšší hrot pyramid. Amon je vytržen ze svého studentského života a vhozen do rozbouřeného moře. Respektive, krvácí a ve vodě se nacházejí na trout vyhladovělí žraloci. V nastalém chaosu pociťuje zlost vůči matce a absolutní neochotu popasovat se se svojí novou rolí. Krále odmítá brát jako svého otce a se svým skutečným otcem se vídá jen zřídka.
Zemí otřásá skandál. Králův poměr rozděluje obyvatelstvo na dvě strany. A jak lépe zvládnout nepokoje, než vyslat korunního prince na hon za nevěstou? Amon má však plán, jak se své indispozice zbavit. Výlet do Illéi je totiž jen záminkou k úniku. Sbohem Egypte, doufejme, že máš v záloze ještě jednoho nemanželského synáčka, Amon se totiž loučí!

Amon Cairo El-Sayed

egyptský král

nymeria9746

Andrew vyrůstal na předměstí Londýna celý svůj život a vlastně se nikdy neodstěhoval. I když by jeho jméno možná mohlo někoho svést z cesty, je Britem tělem i duší. Pro někoho by tam možná nevypadal, má totiž kořeny položené z Španělska. Jeho dědeček přijel do Anglie již mladí, tam se zamiloval a už zůstal. Jeho otec si pak vzal jeho matku a z toho vznikl on. Jedináček a miláček rodiny. Jeho mamka byla kuchařka a jeho otec bývalý voják. Často ho nevídal, ale když už ano, měl s ním jen ty nejlepší vzpomínky, prostě by nikdo lepší dětství mít nemohl. Vystudoval základní a poté se přihlásil na vojenskou školu. Chtěl bojovat za svou zemi, stát se hrdinou a taky tak trochu na to chtěl balit holky. Zde ho ale nevzali což jej poněkud zamrzlo. Jeho odmítnutí přišlo kvůli nesplnění tělesných zkoušek. Tehdy totiž nevypadal tak jak teď. Byl to spíše vychrtlý chlapec, co měl vlasy všude a úsměv na tváři. Tohle ho však změnilo, prvních pár týdnů jenom seděl na posteli a nic nedělal, nevěděl kudy se vydat protože tohle byl jeho sen, a teď se ten sen rozpustil. Jeho matka ho vytáhla z postele až s vařečkou a výhrůžkami o zbití, což teda úplně nechtěl, takže vstal a začal pomáhat okolo domu. Matka ho zasadila do jednoho krámku s čerstvou zeleninou a tak zůstal dalších léta až do svých devatenácti. To se v něm něco znovu probralo, nevěděl úplně co, co byl ten inpulz, možná to že jej vnitřně užíralo trávit čas v obchodě a nic nedělat, nebo prostě jeho mozek rozhodl jinak, ať to bylo ale jakkoliv, začal na sobě makat. A to pořádně. Cvičení denně, kolo, běh, všechno co šlo. To mu zůstalo do teď. Ani ne za celý rok měl formu co má teď a rozhodl se přihlásit znovu na onu vojenskou školu. Tentokrát dostal pozitivní výsledek ale odmítl jít sám, pomocí jednoho kamaráda se mu totiž umožnila cesta do armády rovnou a tak to vzal. Jeho máma šílela vzteky když jí oznámil že odchází. Byl už dospělý ale hněv jeho matky byl horší než co jiného. Dokonce jej i praštila a on se nechal jak malé dítě. Nakonec se však uklidnila a s brekem tu novinku přijala. Jeho otec to bral lépe, věřil ve svého syna a byl pyšný že chtěl chránit jejich zemi. A tak se dal do armády. První přišel samozřejmě výcvik. V něm vynikal ale byly věci co musel zlepšit. To trvalo půl roku, pak se ocitl chvíli v liniích britské armády, nakonec se však usadil u královského námořnictva a tak zůstal do svých dvaceti čtyř. Pak mu přišla nabídka na stáž do paláce. Ona tedy úplně nepřišla, spíše že ním došel jeho kapitán s tím že si ho vyžádali jako jednoho z nejlepších z jejich posádky. Bral to jako úctu a samozřejmě to přijal. Tehdy se poprvé seznámil s princeznou Victorii. Byl zní nervózní a především byl nervózní z toho jí hlídat ale brzy si spolu našli slovo. Po tomto ho v paláci jako stráž nechali už na pořad. Hlídavá jak palác tak princeznu na veřejnosti. Ani ho proto moc nepřekvapilo když se k němu dostala ta novinka, že jí bude doprovodem do Ilei.

Andrew Nemesio García

bodyguard

valina_2405

Annika Gavriela Grabowski přišla na svět jako nejstarší dcera vévodského manželského páru, Lidie a Tamlyna Grabowských. Narodila se do prostředí, kde vládla láska, harmonie a jasně definované role, které se řídily rodinnými tradicemi. Už od prvního okamžiku si získala výjimečné místo v srdcích svých rodičů. Své druhé jméno, Gavriela, dostala na počest matčina přítele, Gavriela Thomasze, který byl rodinným přítelem a významnou osobou pro její matku.
O rok později se Annice narodila sestra Britani, a tento gen pokračoval. Rodiče se snažili o syna, z čehož se nakonec stala početná rodina, a jejich láska k dětem byla zřejmá. Z každého nového přírůstku do rodiny se radovali, a časem měla Annika neuvěřitelných jedenáct sester. Rodina byla výjimečná nejen svou velikostí, ale i tím, že se držela v tradici, kterou Lidia začala a pojmenovali své děti podle abecedy. V průběhu let se do rodiny narodila dvě dvojčata, a nejmladšími přírůstky byly trojčata. Annika se jako nejstarší z nich stávala vzorem a ochránkyní svých mladších sester.
Annika vyrůstala v privilegovaném prostředí, ale její výchova nebyla zdaleka jen o luxusu a přepychu. Její rodiče kladli důraz na vzdělání, kulturní znalosti a společenské chování. Když Annika dosáhla svých osmnácti let, její život nabral nečekaný směr. Rodiče se rozhodli ji zasnoubit s Ferdinandem Filipem Habsburským, korunním princem Českého království. Annika a Ferdinand si byli blízcí dlouho předtím, než se jejich vztah stal oficiálním. Měli k sobě přátelský vztah, který však po zasnoubení začal ztrácet na síle.
Přestože se jejich vztah zdál být ideální, zasnoubení přineslo nečekanou vlnu problémů. S každým dnem se od sebe Annika a Ferdinand stále více vzdalovali. Oba měli své vlastní cíle, sny a potřeby, které se začaly rozcházet. Nakonec Annika odjela z Česka zpět do Polska a ztratili spolu veškerý kontakt. Tento odjezd pro ni znamenal zásadní změnu, která ji vedla k tomu, aby se více soustředila na sebe a své vlastní cíle.
V období jejího odcizení od Ferdinanda prožila další významný moment. Její matka oslavila své 40. narozeniny a přivedla na svět zdravého chlapce jménem Reese. Po tolika dcerách se syn stal cenným pokladem, a Annika ho brala jako mladšího bratra, i když už byla sama dospělá. Tento nový přírůstek do rodiny prohloubil její pocit odpovědnosti.
Po absolvování střední školy se Annika rozhodla pokračovat ve studiu na vysoké škole v Angeles, kde se kdysi seznámili její rodiče. Přestěhovala se do bytu, ve kterém její rodiče žili předtím, než se narodila. Tento návrat k rodinným kořenům jejího otce, který z Illey pocházel, jí poskytl pocit stability, i když žila daleko od domova a rodiny. Na vysoké škole studovala mezinárodní vztahy, ale jak čas plynul, rozhodla se přibrat i studium historie, aby si rozšířila své znalosti.
Během svého pobytu v Angeles se Annika moc nevěnovala osobním vztahům, zejména ne s muži. Spíše se soustředila na své vzdělání a budování kariéry. Muži v jejím životě nebyli prioritou, což byl možná důsledek neúspěšného, přesto nezrušeného zasnoubení s Ferdinandem, které ji přimělo k opatrnosti. Přesto ale nezůstala úplně osamělá. Čas od času ji v jejím bytě začaly navštěvovat dvě ze starších sester, Britani a Celina. Jejich přítomnost ji udržovala v kontaktu s rodinou a zároveň jí dodávala pocit podpory.
Po úspěšném ukončení studií se Annika vrátila na nějaký čas do Polska, aby převzala některé záležitosti týkající se rodinných obchodů. I když byla v Polsku doma, cítila, že ji její cesta vede někam jinam. Po čase se rozhodla, že se vrátí do Angeles, kde cítila větší příležitost a svobodu. Zpátky v Angeles se rozhodla zůstat a budovat svůj nový život, který byl tentokrát zcela v jejích rukou. Přesto však nezanevřela na své povinnosti, co by budoucí vévodkyně a dál se zajímala o podnikání v Polsku, i když na dálku.

Annika Gavriela Grabowski

polská vévodkyně

npc

Pokud Aria vzpomíná na své dětství, jsou to léta zalitá sluncem, smíchem a zábavou. Dlouhá odpoledne v královských zahradách, dny na pláži i princeznovský pokojíček plný hraček. Pohádkové Vánoce. Všechno zkrátka perfektní a dokonalé. Ale jak by sama řekla - to byl tenkrát jiný život a žila ho i jiná dívka. Zatímco vyrůstala, Itálie se měnila jejím rodičům před očima a to navzdory veškerému úsilí o stabilizaci. Kdo byl tím podvratným živlem, který tahal za nitky a královskou rodinu očerňoval? Mohl za to královnin strýc Antonio a jeho syn Matteo. Královnina matka kdysi přenechala Antoniovi území Sicílie, aby zachovala mír uvnitř Italského království, avšak ambice této rodové linie vždy přerůstají její legitimní nároky. Arii to co by mladé dívce ještě nedocházelo, ale už tenkrát slyšela vzdálené praskání toho ideálního světa, ve kterém měla tu čest žít.

Království je roztříštěné a královská rodina ostře kritizována. Nemůže za to pouze ekonomická krize, kterou Itálie nedávno ustála, ale i fakt, že si královna Isabella nabrnkla estrádního šaška, místo urozeného prince ze zahraničí. Aby toho nebylo málo, vedle sympatizantů Antonia a Mattea se zde objevili extrémističtí republikáni, kteří mají monarchie plné zuby a chtějí dosáhnout revoluce. S gilotinou a všemi těmi krvavými proprietami okolo. V ulicích se v té době kupily transparenty, v televizi se probírala monarchie jako by už byla mrtvá a palác začal připomínat spíš pevnost než domov.

Aria si zažila bouřlivou pubertu. Tahle jízda na horské dráze plná vzdoru by nejspíš nebyla tak strašná, pokud by rodiče nepřišli s tím, že je konec soukromému vyučování a Aria nastoupí na běžnou střední školu. Jistě to pro ni bude velmi přínosné a poučné. Aria tvrdí, že poučení si odnesli především její drazí rodičové, neboť tohoto ponížení později ušetřili její mladší sestru. Co naplat. Škola sice byla z těch “lepších”, ale i přesto tam korunní princezna zářila tak nepřirozeně, jako perla mezi slepičinci. Nikdy do toho podřadného kolektivu nezapadla. Na vině byl samozřejmě její původ a Ariina poněkud svérázná povaha a zabijácká upřímnost tomu také nepomáhaly. Většinu času byla okázale ignorována. Tu a tam jí někdo ničil oblečení a věci, nebo pro změnu namazal židli lepidlem. Aria se samozřejmě příšerně vztekala a to se jejím šikanátorům ohromně líbilo. Jak léta plynula, celý problém se ještě vystupňoval. Došlo i na fyzické násilí a Aria byla v šoku, když si uvědomila, že učitelé jsou vůči jejím stížnostem laxní. Nevěřili jí, protože si podle jejich názoru určitě vymýšlela, jak se na rozmazlenou princeznu sluší. A i kdyby ne, mohla si za to přece sama. Učitelé tedy zjevně nebyli fanoušci královské rodiny. Aria doufala, že ji někdo zachrání, leč marně. Doma samozřejmě nic neřekla, protože celou tuhle situaci vyhodnotila jako svou slabost a totální selhání.

Nejvíce se do její paměti zapsala situace, kdy jednoho šikanátora vysmála za mizerné studijní výsledky. Konkrétně řekla, že je blbej jak tři dny starej pes. Po konci vyučování si ji našel a přivedl si samozřejmě kamarády, protože byl navíc zbabělý potrat. Ano, ani tuhle hlášku si Aria nedokázala odpustit. Dopadla bídně. Vedle modřin si odnesla ještě jiný následek. Ta banda kreténů jí přilepila vlasy k lavici a tak jí nezbylo nic jiného než se natáhnout po svém batohu, vylovit nůžky a vlasy ostříhat. Když ustřihla první pramen, nepocítila smutek. Jen čirou, ledovou nenávist. Toho dne pochopila, že lidstvo není nic než přehlídka duševních mrzáků a souboj nabubřelého ega. Nevěřila na kecy typu - v každém z nás je něco dobrého. V jejích spolužácích by byla dobrá leda tak kudla mezi lopatky.

Aria se dočkala soukromého doučování a žila nějaký ten pátek stabilním životem, až na to, že doporučený občasný pokec s psychologem byl spíš otrava, než reálná pomoc. Byl to nenapravitelný přemoudřelý sluníčkář. Kdykoliv začala zaujatě hovořit o pomstě, snažil se ji navést k tomu, že to není dobré řešení. Pitomec. Možná by ji přesvědčil. Možná v tomto bodě byla ještě naděje, že se Aria vydá tou správnou cestou. Jenže osud si pro ni připravil další zkoušku, kterou už neustála. Krátce po jejích osmnáctých narozeninách ji začal pronásledovat stalker. První dopis byl nevinná lichotka. Ten třetí už jí doslova sevřel všechny vnitřnosti v těle. Vzkazy začaly být víc a víc podivné, nechutné a děsivé. Ten člověk věděl doslova o každém jejím pohybu. Nejhorší byl vzkaz, ve kterém doslova stálo - Včera jsi měla bílé plavky. Krvavě rudá ti sluší víc. Samozřejmě to řešila se svými rodiči a celá tahle šlamastyka vedla k tomu, že bezpečnostní protokoly, kamerový systém a také tým bodyguardů zažily pořádný upgrade. Incidenty pravidelně hlásili i policii, ale k dopadení pachatele nebylo ani po půl roce vyšetřování o nic blíž. Tehdy se spřátelila s novým bezpečákem, který pro královskou rodinu začal pracovat. Gabriele. Nikdy by to nepřiznala, ale celkem se jí zalíbil. Nejspíš proto, že když ho jednou postala tam, kam slunce nesvítí, neurazil se, ale naopak byl velmi pobaven. Trvalo to tři měsíce, než ho Aria akceptovala jako plnohodnotného člena bezpečnostního týmu, kterému nebude házet klacky pod nohy a nechá ho dělat jeho práci. Když mu poprvé svěřila telefon z ruky, aniž by si ho hlídala, uvědomila si, že udělala něco nebezpečně hloupého. Důvěřovala. Tak slepě, že si nevšimla, že tu něco nehraje. Na rozdíl od jiných zaměstnanců přesně věděl, kde jsou mezery v zabezpečení. Až moc přesně. Zpětně si uvědomila, že to bylo nejklidnější období jejího života. Což mělo být varováním.

Jednoho dne se posadila do auta ke Gabrielovi, což nebylo ničím výjimečným. Tu a tam ji někam zavezl a pravidelně cestou popíjeli latte a kecali o životě. Tentokrát se však rozhodl, že tahle jízda bude poslední. Než Arii svět zčernal, vzpomíná si jak pronesla vtípek o tom, že tentokrát se ta káva moc nepovedla a chutná tak odporně, jako kdyby ji uvařila Maryša. Ale Gabriele se tentokrát nesmál.
Aria se probrala v nějaké zaplivané kůlně s řetězem na noze a bolavou hlavou. Byl to ten okamžik kdy si řekla - Tak takhle skončí královská rodová linie. V kůlně, jako nějaký venkovský balík. Její oči si přivykaly na temnotu a pak uslyšela kroky. Ve dveřích stál Gabriele. Tentokrát už ne v roli toho kdo ji chránil.
“Jsi bledá, Ario. Krvavě rudá ti sluší víc.” pronesl s neutrálním výrazem totálního psychopata. Otázky zodpovězeny. Dílky skládačky zaklaply a ten zvuk byl potvrzením vyneseného rozsudku nad životem mladé princezny. V ten moment se rozloučila se životem. To, co následovalo má v mlze. Pamatuje si bolest, strach a totální ponížení. Jeho blekotání o tom, že nejde o žádný přiblblý atentát, kdy je všechno rychle hotovo.
“Smrt korunní princezny by byla politika. Tvoje smrt je poezie.”
Aria se teprve zpětně dozvěděla, že tohle peklo trvalo tři dny. A že ten bastard utíká a nikdo ho nedokáže dopadnout. Ba co hůř. Má tu drzost s Ariou neustále udržovat kontakt. Ta nejhorší slova, co jí mohl napsat našla v rudé obálce, přesně o měsíc později. Ve své komnatě. Když už pomalu začala věřit, že bude mít klid.
“Jsi na svobodě, protože jsem si to přál. Všechno má svůj čas moje milá. Tvá bolest bude zrát jako víno.”
Z toho se jí obrátil žaludek. Není divu, že Ariu i po letech v noci probouzí noční můry, ve kterých slyší jeho hlas. Děsí se okamžiku, kdy si její oči přivyknou temnotě jako tenkrát a ona mezi dveřmi spatří zase tu známou siluetu. Někdy cítí ten paralyzující strach už při západu slunce a tak přichází večery, kdy je nejjednodušším útěkem před nočními děsy zkrátka nebýt v posteli sama. Dělá se jí zle při pohledu na žiletky. Nerada se na veřejnosti odhaluje, protože její tělo na sobě nese několik nezhojitelných jizev. Když se někdo ptá na jejich původ, s úsměvem na rtech si vymyslí historku o tom, jak jednou jela ovíněná na kole. Ale uvnitř její hlavy je jen hrůza a křik. A když jí někdo nečekaně položí ruku na záda? Napjatá jak kobra, která se chystá zasadit smrtící úder. Přesto neztrácí naději. Jednou toho grázla dopadne. Ne policie, to je jen banda břídilů. Ona sama. A vezme spravedlnost do svých rukou. Možná pak bude schopna o tom co si s tím magorem za ty tři dny vytrpěla konečně promluvit.

Aria už nikdy nechce být slabá a bezmocná. Proto je posedlá získáváním vlivu a moci. Informace považuje za cennější než zlato a mnohokrát jí umožnily být o krok napřed před atentátníky. Slitování u ní nehledejte. Aby se ochránila, je schopná udělat cokoliv. Klidně se vyspat s dcerou mafiána, i když je Aria čistě hetero. Sex je pro ni jenom obchodní komodita. Nic víc. Když dosáhla věku pětadvacet let, naplno se ukázalo, že to co dělá má nějaký smysl. Unesl ji totiž její vlastní bodyguard a doručil rebelům jak trofej na stříbrném podnose. Mělo ji to trknout, když se rozhodl jet jinou trasou než obvykle. Mohla to poznat podle toho, jak křečovitě držel volant. Aria nikdy nezapomene na tu hrůzu, kdy vystupovala z auta s rukama nad hlavou a hleděla do očí skupiny neznámých mužů. Proč ji zradil někdo, kdo její život chránil dlouhých šest let? Peníze? Strach? Propadnutí zvrácené ideologii? Na tom už nesejde. Naposledy se podívala na modrou oblohu nad hlavou a poslouchala zpěv ptáků. Jak jim záviděla tu jejich svobodu. Věděla, že zázraky se nekonají a pro princezny v nesnázích nejezdí rytíři na bílém koni. Poslední vteřiny jejího života. Slunce na tváři. Čekání na smrt.

A pak se ozvala střelba. Aria padla k zemi a teprve když nastalo ticho, opatrně zvedla hlavu. Její kdysi loajální osobní strážce i skupina rebelů skončili děraví jak řešeto. Za svůj život od toho dne vděčí rodině Lombardi. Obávanému drogovému kartelu, jehož podnikání se od tohoto neúspěšného pokusu o zabití korunní princezny začalo skvěle dařit. Co na tom, že spojení s mafií vyčmuchali Ariini nepřátelé a vidí v tom dobrou záminku jak ji zdiskreditovat a připravit o trůn? Nejdůležitější je udržet se naživu. Cena je druhořadá.

A tak se z dívky, která kdysi běhala po zahradách, stala jen ozvěna jejího původního já. Stín, kterému pro dosažení cíle není nic svaté. Teď už není oběť, tentokrát je predátorem. A rudá barva? Tu si přivlastnila po svém.

Aria Napolitano

italská korunní princezna

dorianmiko

Erin a Ezra prošli spletitou cestou plnou trní, na jejímž konci je čekaly dvě nádherné a zdravé děti a rodinné štěstí. To za překážky, které osud jejich lásce nachystal, zcela jistě stálo. Erin – mladá, divoká duše, majitelka autoservisu a v neposlední řadě rebelka. Ezra – starší muž s hlubokými jizvami v srdci, ovdovělý, uzavřený za vysokými zdmi emocí, organizátor tajných rallye závodů, šikovný tatér a bývalý sous chef. Předtím, než se do sebe bezhlavě zamilovali, byli pouhými přáteli. Spojila je válka panující v závodnické komunitě, když se kvůli chamtivosti sázkařů Erin vybourala na motorce. Ezra se zprvu zdráhal jejich vztah jakkoliv prohlubovat, zejména kvůli smrti své bývalé ženy. Po několika měsících však zahodil škatulku samotáře a konečně k Erin vyjevil své city.
Když se jim po dvou letech narodilo uplakané děvčátko s kudrnatými vlásky, jež po památce Ezrovy ženy dali jméno Astrid, žil pár stále ve skromném bytě nad tetovacím studiem uprostřed hlučného Angeles. Na den přesně, o dva roky později, na svátek všech zamilovaných, ticho ticho roztříštil pláč drobného chlapce, jejího bratra – Caspera. Soudě prokletí panujícího v rodině Deschamp, bylo zázrakem a neskutečným štěstím, že Erin oba porody přežila bez dalších následků. V počátcích rodinného života Ezra stále trpěl výčitkami a rozhodl se usmířit se svojí starší dcerou Lori.
Astrid vyrůstala v milující rodině dvou skvělých rodičů a bratra, který ji sveřepě podporoval v dělání průserů. Ezra svoji rodinu krátce po narození nového přírůstku přestěhoval do velkého domu se zahradou, na okraj Angeles, do klidné čtvrti, která jako by oddělila dosavadní chaotický život od nové etapy. Pár se radoval ze svých dětí, které svým rodičům způsobovaly častá nepříjemná překvapení. Astrid a její bratr byli odmalička nerozlučná dvojka. Dívka se záplavou zlatých vlasů jej velmi ráda kazila. Brzy bylo jasné, že divoký temperament zdědila po matce. Kam jste ji položili, tam jste ji nenašli – dokonce ani v bezprostředním okolí. Bavilo ji svým rodičům zdrhat z dohledu a tropit hlouposti.
Jako děcka, jimž do puberty zbývalo pár let, se Astrid Casperem rádi toulali po městě - ve snaze objevovat vybydlené budovy a zajímavá urbex místa. Když rodičům došla trpělivost s jejich neustálými návraty policejními auty, strčili oba sourozence na hodiny tance. Jen ať se unaví tam. Casperovi uštědřená lekce nijak zvláště nevyhovovala, zato Astrid se v tanci velice rychle našla. Hudba a umění – to bylo její. Už jako děvče krásně zpívala, tancovala a cítila rytmus. Její nevinná tvář přímo vybízela k podobnému koníčku.
Astrid brzy ukázala potenciál dotáhnout to na profesionální tanečnici. Casper stále v začátečnících, ona už se cítila svá v kramflecích na hodinách pro pokročilé. Zatímco se zdokonalovala, její bratr nadále navštěvoval místa, na kterých neměl co dělat. Až mu jedna vybydlená budova byla osudná a on se na několik dní vypařil. Astrid, jako téměř každé dítě, nerozuměla, proč jej všichni hledají, když se toho večera nevrátil domů. Brala to jako hru, ze stejného popudu se také nastěhovala do jeho pokoje, a už vůbec nechápala, proč byl její sourozenec hluboce naštvaný tímto radikálním krokem. V její mysli to celé představovalo pouhý vtip, s nímž Casper narukoval, aby své rodiče a sestru pobavil a získal si trochu kýžené pozornosti.
Dívka už od útlého věku disponovala poněkud netradičními zájmy. Po dlouhých hodinách vyjednávání přesvědčila rodiče, aby jí s přispěním vlastního kapesného nechali chovat odporně chlupaté sklípkany. Vždy měla talent na průsery, proto vás zřejmě nepřekvapí, že se při opakované návštěvě autoservisu naučila rozložit auto do podoby, v níž už ji nedokázala poskládat ani její matka. Nedostala výprask, rodiče je zásadně nemlátili. Místo toho jí zabavili terárium a trojici samiček čeledi Nemesidaee.
Nedílnou součástí rodiny je také Ezrova mladší dcera Lorelai, s níž sourozenci neměli tak úplně blízký vztah, jako mezi sebou, zejména kvůli velkému věkovému rozdílu. Nyní, když je Lori vdaná a má několik dětí, se však pravidelně setkávají na oslavách a na celý zástup svátků. Astrid vždy byla zvyklá na ruch – velká rodina, neustálé tréninky, a proto není překvapením, že si cení samoty. Celý život byla obklopená synovci a dalšími dětmi z taneční školy. Kamarádů měla poskromnu, a v dospělém životě se její sociální život právě výrazně nezlepšil. Tam se dá hovořit o důsledcích kompetitivního prostředí, které zapříčinilo, že se potýká s problémy s důvěrou.
Během juniorské střední, kdy se jí začalo velmi dařit v soutěžích, a někteří spolužáci si z jejího úspěchu přirozeně utahovali, došlo k celé řadě incidentů. Astrid, kterou matka naučila se bránit a nebýt obětí, často vymýšlela různé tresty pro ty, kteří si její jméno brali do úst. Pokud to zašlo daleko, mstila se jim například sklípkany v tašce či projímadlem v pití. Když si jednou na její nekonvenční jednání stěžoval spolužák, učitel si ji vzal stranou. Shodou okolností se na chodbě potuloval mladý Casper, který se rozhodl vzít Chlupáčkův Shawshank na sebe a sestru před trestem ochránit.
O dva roky mladší bratr se vyznamenal rvačkou se stejným spolužákem, který Astrid nedal spát ani později onoho školního roku. Těžko říct, zda se mu líbila, a proto ji provokoval, nebo prostě jen záviděl, že vypráví o svých úspěších a disponuje ihned několika medailemi. Jednoho dne se však rozhodl jí po hádce, kterou s ostřílenou konverzátorkou na plné čáře prohrál, ustříhnout pořádný kus vlasů. Než mu samotná Astrid stihla dát do nosu, Casper to udělal za ní. Za svůj hrdinský čin si od ředitele vysloužil týdenní vyhazov.
Když se mladá dívka rozhodovala, jakým směrem bude pokračovat její dosavadní studium, dostala od své učitelky tance doporučení na taneční konzervatoř. Prozatím o svém koníčku neuvažovala jako o kariérní dráze. Některé děti se po letech soutěžení v dorostenecké kategorii přestaly tanci věnovat, aby mohly dostudovat střední školu a pokračovat své studium na vzdálených vysokých školách. Jí a jejím rodičům však bylo řečeno, že by byla škoda takový talent zahazovat. Astrid nikdy nevykazovala známky toho, že by se raději vydala do akademické sféry. Tančení brala vážně a neuměla si představit, že by kvůli hodinám biologie a chemie musela skončit.
Roky na taneční konzervatoři pro ni byly jedny z nejlepších a zároveň nejtěžších let života. Našla si podobně smýšlející spolužáky, s nimiž sdílela vášeň k tanci, stejně tak se dále nořila do činnosti plné sabotáže, soutěživosti a neustálé konkurence. Seznámila se zde se svým budoucím manželem Neilem, s nímž na profesionálních soutěžích začala tvořit pár. Při jedné okresní soutěži potkala Gabrielle, která se později stala její nejlepší přítelkyní. S náročností studia a nekonečného soutěžení se pojila také Astridina snaha být neustále nejlepší. Byla na sebe přísná, pokud neobsadila první místo. Druhé ani třetí nebylo dostatečně dobré. Z hlediska konkurence na ni byl neustále vyvíjen tlak. Mnoho aspektů tohoto prostředí jí vštípilo vlastnosti, které pro mnohé mohou být nepochopitelné.
Ještě při škole se jí podařilo s Neilem vyhrát titul mistrovství Illéi a mistrovství světa. Po dokončení školy se právě mnoho nezměnilo. Pár spolu trénoval a vyhrával jednu medaili za druhou. V průběhu své kariéry zvládla několikrát obsadit titul mistryně světa, získat první místa v řadě tanečních soutěží, působit jako učitelka tance a také jako taneční partnerka v illejské verzi soutěže StarDance. Ještě, než dosáhla věku dvaceti let, byla z ní renomovaná a v branži známá tanečnice.
Neil ji požádal o ruku o rok později, když pár vyhrál obhájil zlato na dalším mistrovství světa. Ani svatba jejich společné soužití nikterak neovlivnila. Manželé spolu trávili veškerý čas, v práci, doma. Když měli volno, pokoušeli se čerpat sílu na horách nebo s Gabrielle a jejím manželem. V branži si našla mnoho rivalů, o nichž si je jistá, že by ji nejraději viděli mrtvou, pro něž její zranění znamená šanci následovat ji v jejích krocích. Ačkoliv si mnohé nepřipouští k tělu, ví o lidech, s nimiž je za dobře. Jsou tací, ke kterým chová sympatie, ale ani jedna strana si je z profesionálního hlediska nechce prohlubovat.
Astrid miluje auta, ale k řízení nemá dvakrát kladný vztah. Ačkoliv se jí rodiče snažili tohoto strachu zbavit, ona se vždy bála, že skončí jako otcova bývalá manželka, po níž dostala jméno. Když se tedy málem vybourala, odevzdala klíčky a rozhodla se, že za volant už nikdy neusedne. Právě toto a řada věcí, které se ve vztahu Astrid a Neila začaly nabalovat, poté jejího manžela zřejmě vedlo k nevěře. Na jedné ze soutěží nešťastně upadla a zlomila si kotník. Po měsících léčby vyšlo najevo, že srostl špatně a nápravná operace se v jejím případě nedoporučuje. Astrid byla nucena pověsit závodní tančení na hřebík. Toto rozhodnutí pro ni bylo nesmírně těžké, ale velmi rychle se s ním sžila jako lektorka tance.
Manželé se, byť si procházeli náročným obdobím, pokoušeli o dítě. Astridiny biologické hodiny, jak se říká, tikaly. Pravděpodobný stres zapříčinil, že se jim to nedařilo. Oba byli frustrovaní a pro Neila bylo náročné soutěžit s novou partnerkou, kterou se mu stala její dobrá přítelkyně Gabrielle. Astrid se stále pokoušela jejich vztah zachraňovat, ale pravdou bylo, že se sami sobě odcizovali. Byli zvyklí spolu trávit každou minutu dne, trénovat, tančit, vyhrávat soutěže. Žárlila na Gabrielle a o to víc byla zničená, když svého manžela přistihla při nevěře právě se svojí kamarádkou.
Dvakrát nepřemýšlela nad svými kroky. Po velice krátkém rozhodování manželovo auto zapálila a zavolala bratrovi. Když se ji další den manžel pokoušel zastihnout doma, dostal od Caspera pěkných pár do čumáku z jedné strany a z druhé od Astrid. Ta se okamžitě rozhodla podat žádost o rozvod a vrátit se na pár dní domů. Při soudním řízení šla část peněz ze společného majetku na škody způsobené požárem, díky čemu Astrid nedostala podmínku. Když tedy přišla nabídka od paláce, aby se ujala výuky budoucích účastnic Selekce, říci, že po ní okamžitě skočila, by doopravdy nevystihovalo, jak promptně se této nabídky chopila za pačesy.

Astrid Erin Barlowe

renomovaná tanečnice a lektorka

nymeria9746

Jak už to na tom světě chodí, narození zdravého chlapečka nebylo jen radostnou zprávou pro jeho královské rodiče, nýbrž pro celou Austrálii včetně bulvárních médií. Zvláště, když to ječící neklidné dítě byla budoucí hlava obrovské prosperující země, která měla malému pánovi jednoho dne vzdát hold. Královna si před narozením chlapečka vytrpěla již dost. Byla to právě ona, jež byla nemocná již od útlého věku. To vedlo ke spekulacím, jestli je vůbec schopná se vlády ujmout a jakou figurku případně k ní dosadit, aby se vlády ujala rada šlechticů, kteří si chtěli urvat více pro sebe a méně pro druhé. Tak zavládly v překrásné zemi plné pozitivních usměvavých lidí občasné nepokoje a zmatky. Závažná plicní choroba královny Madelaine nebyla dle studií dědičná, ale vzhledem k jejímu slabšímu tělu byly jisté pochyby, že zvládne dítě vůbec donosit bez nějakých větších komplikací.
Austin byl velmi hravým dítětem, které nedokázalo na chvíli posedět. Věčně byl zašitý kdesi v zahradách, prohlížel si žáby v potůčku, který kolem paláce protékal a nebo vymýšlel plány, jak se přes dlouhou a trnitou cestu, tvořenou převážně z chlapcovy obzvláště bujné dětské fantazie, dostat až k pokladu. Vyrůstal v prostředí velice láskyplném. Rodina každé ráno spolu snídala a plánovala, co bude náplní jejich dne. Oběd už býval zřídka odděleně. Nevětším potěšením pro chlapce však byly hlavně večery. Ty totiž probíhaly jednou za čas nad společným filmem nebo čtením knih. Nutno dodat, že jeho rodiče nebyli jediným zdrojem laskavého pohlazení, nýbrž většina obyvatel paláce. Jeho matka měla vždy velmi dobré vztahy se služebnictvem, v jejichž společnosti trávila všechen svůj volný čas. Hodně se zajímala o vědu a lékařství, no bohužel její postavení nebylo za takové zdravotní situace tak velké, jak by se na první pohled mohlo každému kolemjdoucímu zdát. Chlapec měl úplně vše, na co si vzpomenul, ačkoliv byl učeň i tomu, že člověk nic nedostane jen tak zadarmo. Možná bývá někdy lehké něco získat, ale o to těžší obvykle bývá si to udržet. Měl naprosto bezstarostný život plný pohody a smíchu, což nezastínily ani ty nudné hodiny etikety a učení jiných studií, které mu jeho soukromý učitel zatloukával do hlavy. Na záchranou misi sebe samotného před takovými nesmysly často využíval malý domek poblíž lesa, který se stal jeho útočištěm.
Návštěva pláže byla nebyla ojedinělá. Právě tam se malý Austin našel v adrenalinových sportech a lodích. Objevování světa mu bylo snem, který si nebál také před rodiči prosazovat. Brzy se tak díky dobrým vztahům s ostatními zeměmi dostal na krátký čas do Indie, Afriky a hlavně do Illéi, se kterou Austrálie zůstala i po jejich odjezdu ve velmi blízkém kontaktu. Ostatně i díky těmhle vztahům se mladému korunnímu princi naskytla možnost studia na univerzitě právě tam. Jeho pobyt měl spojenectví více ucelit a nabídnout Austinovi více zaučení v mezinárodních vztazích. Studiím se věnoval naplno. Asi nikdo by ho nenazval vyloženě vzorným žákem, nicméně bylo to období chlapcovy puberty. Komunikace mu nikdy nedělala velké problémy, brzy si v kolektivu našel mnoho přátel včetně několika milostných vztahů, které během tří let několikrát prostřídal. Dnes už by to nazval jednoduše chlapeckým procesem zrání, kdy si zkrátka musel kdejakou věc zažít a kdeco vyzkoušet, aby v budoucnu věděl, kde má nastavené hranice on sám.
V půlce studia však byl pobyt v paláci a užívání si bohatého života, než bude potřeba ujmout se zodpovědnosti, náhle zapřen kvůli nečekané smrti jeho matky. Austin se tímto těžkým incidentem stal automaticky ze dne na den nekorunovaným králem, tudíž bylo potřeba splnit své královské povinnosti a vrátit se zpátky tam, kde ho bylo zrovna potřeba. Byl velmi mladý a jeho živé já, co si chtělo užívat každý doušek v nabité společnosti působilo dojmem, že budoucnost přeje zase jednou k prosperitě šlechty a členů rady. K jejich překvapení však netrvalo tak dlouho, aby mladý král všechny tyto představy o krásných časech smetánky zakopal hluboko pod zem.
Austin je i po Austrálii poměrně uznávaným vladařem a nijak se netají tím, že si nebere servítky. Během pěti let své dosavadní vlády si na důležité posty dosadil mnoho lidí dle svého výběru, většina z nich pochází právě z Illéi z prestižní univerzity, kam král sám docházel. Co se týče jeho času a smyslu pro povinnost, není to ten mladý korunní princ, kterého bylo všude plno a věčně někde lítal. Frustrace, ztráta člena rodiny a mnoho práce ho připoutaly tvrdě na židli k pracovnímu stolu a on tak svou komnatu opouští jen zřídka. Nyní nastal čas, aby se o své poslání podělil. Austrálie byla shodnou náhod vřele pozvána, aby sledovala průběh Selekce prince Mikaela. Austin potřebuje choť. Zároveň ale nemá čas na nějaká zbytečná randíčka a sladké řečičky. Má práci. Takže ať jsi princezna z Norska, Španělska, zlatokopka, cirkusový klaun, opice, co ale umí číst a svou práci by dělala poctivě, nebo jsi prostě jen hnusná jak prdel a nikdo tě nechce, bere tě!

Austin Anderson

australský král

anniestich

Když jeho matka byla v nějakém pátém měsíci těhotenství, vypadala jako kdyby měla každou chvíli porodit. Axel byl velkým dítětem a vědělo se o něm, že velký opravdu bude. Měl k tomu i jisté predispozice. Proto také nepřipadalo v úvahu, aby byl na svět přiveden přirozenou cestou, ale císařským řezem. Byl zdravý a opravdu nevšedně velký. Tehdy byl největším novorozencem v porodnici a chodili se na něj dívat snad všichni, kdo se v nemocnici zrovna nacházel.
Rostl jako z vody. Byl největším ze všech děti na škole. Když byl v nějaké šesté třídě, přerostli i své rodiče. Byl vysoký po dědovi z matčiny strany. Našel si zálibu ve sportu. Přidal se do basketbalového týmu na základní škole a byl nejlepším hráčem. Byl to i dobrý sportovec. Nebylo se čemu divit, když pravidelně běhal venku a byl schopný být v pohybu téměř pořád. Ani v noci nespal úplně nejklidněji a pořád se vrtěl. Nejvíce času trávil i v zoologické zahradě, kde objevil svou vášeň ke zvířatům. Měl sen, že by tam chtěl jednou pracovat a být jim mnohem blíže.
Střední škola byla pro něj snad tím nejlepším obdobím. Zaujaly ho rugby. Přidal se ke školnímu týmu a v tom se našel. Bavilo ho to a hlavně se tam mohl opravdu vyřádit. Hlavně se během toho dokázal perfektně unavit a vlastně se tím dost vybíjel energii. Začínal být klidnější a nebyl tolik... Aktivní. I v noci dokázal spát mnohem klidněji. Byl to průměrný student a moc se nebál toho, že neudělal poslední zkoušky.
Po úspěšném ukončení střední si splnil svůj sen a začal pracovat v místní zoologické zahradě. Možná by se dalo říct, že mu to tam zajistil i jeho otec, který měl na starost pavilon goril. Axel s ním napřed pracoval tam, než se uvolnilo místo v pavilonu kočkovitých šelem. Vždycky ho fascinovaly a chtěl jít do toho. I když to možná znamenalo jistý risk. Naštěstí měl opravdu perfektního školitele, který mu všechno ukázal a všemu ho naučil. I když muž byl opravdu o dost starší než Axel a mohl mu dělat dědečka, doplňovali se. Do momentu, než jeho mentor odešel do důchodu a on na to zůstal zcela sám. Samozřejmě měl jisté pochybnosti, ale všechno měl poctivě zapsané a také zaryté v paměti. Také s těmito krásnými šelmami pracoval neskutečných pět let.
Samozřejmě někdy se stane něco, co zcela změní jednomu život. Bylo to v den, kdy Axel slavil své šestadvacáté narozeniny. Zrovna šel čistit vnitřní část pro levharty. Šelmy vypustil do venkovního výběhu a zavřel dvířka, aby se nedostaly dovnitř. Čeho si ovšem nevšiml, tak nedovřených dvířek úplně k zemi. Možná by tam šelma jen tak nešla, ale cítila pach masa a krve. Šla si zkrátka pro svou kořist.
Axel už měl celý výběh uklizený. Do ruky si vzal kusy mas s kostmi a chtěl je nachystat. Samozřejmě z částí ještě odkapávalo trochu krve a dopadalo to na jeho oblečení. Přidřepnul si, aby mohl potravu ještě nějak naaranžovat a to byla právě ta chyba. Šelma využila toho, že je k ní otočený zády. Povalila ho na břicho a zaryla do něj své drápy. Trhala, kousala a vřeštěla. Axel křičel taky, snažil se sáhnout pro vysílačku a zavolat si pomoc, jenže to tak úplně nešlo, protože se snažil ze svých zad levharta shodit. Jeho pracovní košile byla již roztrhaná a úplně na kousíčky a jeho záda začaly pokrývat hluboké rány a kolem se objevovala i rudá krev. Snažil se vydržet a zajistit si pomoc. I když už se mu v hlavě objevovala myšlenka, že to zřejmě nezvládne a tady jeho cesta končí. Byl slabý a neměl sílu stát na nohou. Nohy ho zradily a a on dopadl na zem.
Když otevřel oči, oslepilo ho ostré světlo. Trvalo mu, než si trochu přivykl a zjistil, že leží na nemocničním lůžku. Byl zmatený, myslel si, že zemřel. U postele seděla jeho matka s otcem a tvářili se, že nevěří vlastním očím. Zřejmě nevypadal, že by se tak mělo stát, ale stalo se to. Sice ho všechno neskutečně bolelo. Jakmile bylo řečeno, že ztratil obrovské množství krve a neměl moc vysokou šanci. Dalo by se říct, že on je důkazem takového zázraku. Nehledě na to, že byl v umělém spánku přibližně týden.
Rány se hojily, on se mohl postupně zase více a více pohybovat. O svou práci sice přišel kvůli dlouhodobé nepřítomnosti za kterou on samozřejmě nemohl. Ovšem... Nevadilo mu to. Objevil se u něj neskutečný strach z kočkovitých šelem. Bál se i obyčejných koček i když se jednalo jen o koťata. Vždy si představil tu neskutečnou hrůzu, kterou si protrpěl a jako kdyby jí prožíval znovu a znovu.
Jednou k nim přijel jeho dědeček. Opět si vyprávěli plno historek, které se odehrály za jeho nepřítomnosti a dokonce se Axela ptal, jak se má on. Věděl o jeho nehodě a také věděl, jak ho to žere. Na internetu byla k nahlédnutí videa toho, co se mu stalo. On je samozřejmě viděl a nebylo mu z toho úplně nejlépe a byl to hnus. Hlavně ho bolelo srdce z toho, že zvíře bylo na místě utraceno. I když to nebyla přímo jeho chyba, ale jednalo se o chybu technickou. Našli se i mnozí, kteří ho osočují z toho, že se chtěl pokusit o sebevraždu a udělal to úmyslně. A místo něj zemřelo nevinné zvíře.
Dědeček nabídl Axelovi, jestli nechce odletět s ním. Napřed úplně nevěděl, kam by s ním měl letět. Vlastně nikdy nevěděl, kde on bydlí. Nikdo z nich to nevěděl, ale souhlasil. Odletěli hned následující den do Angeles. Najednou byl ve velkoměstě a na to on nebyl vůbec zvyklý. Jeho děda mu také ihned sehnal práci a nebylo to ledajaké místo. Sehnal mu práci ve stájích samotného paláce. Pokračoval v tom, co on miloval. Mohl opět pracovat se zvířaty, ke kterým má tak skvělý vztah a ještě tohle byla naprosto majestátní zvířata. Nejen, že se stará o jejich pohodlí, ale může využít i toho, aby se také mohl vyhoupnout do sedla.

Axel Danes

stájník

demrys01

Když se před téměř třiceti lety Sofija a Karl dohadovali na rižském rybím trhu, ještě netušili, že jejich profesní konfrontace o tom nejúčinnějším způsobu rybolovu, položí základy obchodnímu partnerství a později také šťastnému manželství. Sotva dvacetileté kšeftaře to v období obrovského omezování rybářských revírů sblížilo natolik, že se po třetí společné schůzce rozhodli čelit rostoucí konkurenci společně. Ačkoliv jim do počátků přispěli hlavně Karlovi rodiče, za valnou většinu toho, co měli, mohli vděčit jen své píli a pracovnímu nasazení. Sofija, která se narodila v ruském Petrohradě a po smrti otce sama odcestovala do Lotyšska, měla pro strach uděláno. Zatímco Karl pocházel z majetné rodiny námořníků, která čerstvě sezdanému páru do začátků jejich manželství poskytla úvěr na větší rybářskou loď, Sofija se angažovala zejména svými skvělými obchodními schopnostmi. Za tyto zkušenosti vděčila hlavně matce, která ji doma v Rusku naučila brilantně vyjednávat. Sotva se rok sešel s rokem, narodil se mladému páru prvorozený syn Bastien. Ten se okamžitě stal synem moře a právoplatným členem posádky. Někteří tvrdí, že se s jistotou naučil vázat lodní uzly ještě dříve, než pověděl svá první slova. Co je na tom pravdy, necháme na interpretaci čtenářů. Chlapcovo dětství neslo znaky naprostého minimalismu. Většina nábytku byla smontována svépomocí, a to ze součástek, obvykle nalezených na skládce či na místním šrotišti. Už jako malý capart se rád podílel na rybolovu a pomáhal tam, kde se zrovna něco dělo, ať už tím svým rodičům přidělal práci navíc, či nikoliv. Život na souši představoval nutnou školní docházku a každodenní návštěvy rybího trhu. Když se krátce po Bastienových osmých narozeninách znepřístupnily některé obchodní cesty a lovná místa, rodina byla nucena najít dodatečný způsob obživy. Díky Sofijině znalosti ruských přístavů mohli společnými silami poskytovat nelegální převaděčství do Estonska a Finska. Časová náročnost těchto převozů však nekorespondovala s mladíkovou výukou a v dlouhodobém horizontu tak představovala obrovský problém. V momentě, kdy se po více než deseti letech znovuotevřely některé rajony, a do vod Baltského moře naráz pronikly na stovky dalších obchodníků, byli chlapcovi rodiče postaveni před nelehké rozhodnutí. Nakonec jej pro synovo dobro poslali žít k prarodičům do švédského královského paláce, kde Bastien od raného dětství trávil většinu letních prázdnin.
Jako snad každý dospívající hoch, i on se vůči této změně vzpouzel a nesl ji v nepředstavitelné nelibosti. Dlouhé měsíce odmítal svým rodičům napsat byť jediný dopis a vůči prarodičům, se kterými měl jindy velice dobrý vztah, choval podobný odpor. Za to, že po pár měsících přišel k rozumu, nemohl ani tak zázrak, jako naprosto nepravděpodobné přátelství s korunním princem Killianem. Během krátké doby se stal součástí rodiny, která mu velice ochotně nabídla financování prestižního vzdělávání a poskytnutí všeho, co by snad mohl potřebovat. Ačkoliv byl za tuto štědrou nabídku opravdu vděčný, prarodiče ji za něj museli odmítnout. Bylo pro ně důležité, aby vyrůstal mezi běžnými vrstevníky, což za účasti dvorních lektorů nebylo pochopitelně možné. Návrat k jakémusi normálu, třebaže si na něj zvykal opravdu jen stěží, představoval počátek členství ve vodních skautech. Znovu se tak dostal nazpět do mořských vln, v nichž mu odjakživa bylo nejlépe. Přátelství s princem Killianem mu i přesto přese všechno přinášelo výhody, o kterých by si obyčejný chlapec mohl jen nechat zdát. Pokud mu to babička s dědečkem dovolili, čas od času vyrážel na nejrůznější výlety, na princovy vědecké veletrhy a za poznáním švédských vod a přilehlých států. Nebyl by to on, aby v těch nejbouřlivějších letech svého života nevyváděl samé prkotiny, věděl totiž, že mu to prarodiče kvůli okolnostem, za nichž do Švédska přicestoval, tolerovali. Nakonec se z něj v průběhu let vyklubal vcelku slušný člověk. Když se královskému páru narodil neslyšící syn, Edvin, trávil dlouhé hodiny s královskými sourozenci, aby se naučil základům švédského znakového jazyka. Zhruba v tu dobu zaznamenal, že po něm princova sestra, Lena, po očku pokukuje. Dnes by jej omluvila mladická nerozvážnost, tehdy však byly jeho žertíky a srandičky, které si tropil z nebohé princezny, nanejvýš kruté.
Další kapitolu svého života započal odjezdem do Illéy v pouhých devatenácti letech, se snem stát se palácovou stráží a konečně se osamostatnit. Po zdolání základního výcviku, během nějž si za zbytečně krátké vlasy vysloužil od ostatních rekrutů přezdívku "Buzz", získal práci u královské rodiny, kterou zastává dodnes. Osm let pobytu na jiném kontinentu mu přineslo mnoho nezapomenutelných lekcí, z nichž jedna zasáhla i jeho romantické vazby. Když se po více než pěti letech vztahu rozešel se svojí partnerkou, která od života očekávala o trochu více, než jen rybaření a nekonečné pracovní směny, další si už nenašel. Možná ze strachu z toho, že by snad zklamal další ženu, a to nechtěl dopustit.

Bastien Oskar Erikssøn

strážce

nymeria9746

Pierre Poggio nikdy nebral lásku jako něco s čím se musí v životě počítat, pokud se tedy nebavíme o lásce k penězům a luxusu. Jeho první manželství rychle započalo a ještě rychleji ztroskotalo, když jeho žena odmítla některé praktiky, které používal k hromadění politické moci. Rozvod byl rychlý, protože si chytře nechal sestavit předmanželskou smlouvu. Jediné s čím se nějak nepočítalo bylo dítě, které už si stihli zadělat. Pierre zpočátku neplánoval, že by jeho páteční večery u pokeru, nahradil staráním o řvoucí uzlíček, ale když se podruhé oženil (což bylo znovu velmi rychle), začal požadovat dceru do péče. Jeho první žena se bránila a tak jí nechal velmi tiše odstranit. Autonehoda po selhání brzd je možná klišé, ale funguje dobře. To vám o jeho povaze může říct víc než dost. Druhá manželka byla mnohem poddajnější a společně zplodili druhou dceru – Biancu. Obě sestry vyrůstaly se stejnou výchovou a člověk by nepoznal, že má každá jinou matku. A obě získaly stejné schopnosti a dovednosti. Vzájemně se sice mají rády, ale láska je to studená a povrchní. Od útlého věku spolu soutěžily o otcovu náklonost a ten se bavil tím, že je proti sobě poštvával. Nakonec se více pokroucené lásky dostalo Biance, ale jenom o kousíček. A vlastně si to ani nevysloužila ničím, co by sama udělala. Jenom se uměla dobře narodit. Je totiž ve stejném věku jako budoucí vládkyně Monaka. Otec jí velmi rychle zajistil místo dvorní dámy, aby se se Celestine mohla spřátelit a ovládnout jí jako obyčejnou figurku. Její starší sestra Sylvia se věkově nehodila a otec se jal jí rychle provdat za vhodného ženicha, aby upevnil svůj majetek. Bianca se musela hodně rychle naučit všechno, co by měla správná dvorní dáma znát a jak bylo v rodině zvykem, chyby se důkladně trestaly. Ke klasické výuce ve škole, dostávala lekce od soukromých učitelů a hned po maturitě šupajdila dělat princezně dozor na plný úvazek. Navíc funguje jako oči a uši pro svého otce. Díky několika jejím poznatkům se mu zdařil velký obchod s drogami a svojí dcerku odměnil krásným šperkem. Podobně jako si u svojí manželky kupoval odpuštění za různé nevěry, kupoval si i své dcery. Biance se naučila, že láska se nejlépe dokazuje pomocí peněz. Momentálně se i ona nachází na rozcestí svatby. S vyšším věkem odpadají vhodní nápadníci, které by otec schválil, ale její vliv na Celestine pořád není dost velký, aby bylo možné ji provdat. Naštěstí se blíží selekce v Illéy a princezna dostala pozvánku. Pierre nelenil a za slušnou částku zajistil, že Bianca bude jediná dvorní dáma jejího věku, která se do Illey vypraví také. A možná smázne i dvě mouchy jednou rannou – sblíží se s princeznou a najde si ženicha královské krve z jiné země. Kdo jiný by měl být královnou než ona, ne? Však je nejlepší a svět jí leží u nohou ve vysokých podpatcích. A pokud by se stala královnou jiné země, moc jejího otce v Monaku by se významně zvýšila. A to se mu velmi vyplatí. A pokud díky ní dostane i nějaké svoje zakázané látky do Illéy, zlobit se nebude.

Bianca Sofia Poggio

dvorní dáma princezny Celestine

ctckasiootid

Cameron se narodil do bohaté rodiny, jeho rodiče měli hodně peněz, žili v přepychovém domě. Z toho si Cameron sice nic nepamatuje, ale vzpomíná si na lásku, kterou mu rodiče projevovali. Vzpomíná si, že když jako malý nemohl usnout, máma mu na klavír hrála klasické klavírní skladby, třeba Chopina, Mozarta, Beethovena... Doteď když nemůže usnout si pouští Chopinovo Nocturno, což ho spolehlivě uspí v jakoukoli denní dobu. Jenže všechno krásné jednou končí. A to i pro čtyřletého Camerona, kterému máma zemřela na rakovinu. Ví, že tehdy u ní brečel v nemocnici, a nechtěl odejít, dokonce říkal, že s ní chce být i pohřbený. Byl to hodně takový mámin chlapeček. Jenže ona byla nenávratně pryč, a tak mu zbyl otec. K němu si vybudoval snad ještě bližší vztah, a protože měl strach, že zemře jako máma, byl s ním pořád. Táta ho naučil hrát fotbal, chodil s ním plavat... Jenže to přišla další tragédie. Táta mu zemřel o pouhý rok později, při autonehodě. Cameron se tak ocitl v sirotčinci. Nejdřív byl strašně vzpurný a chtěl jít pryč. Křičel po všech, rozbíjel všechno kolem, zkrátka nebyl k utišení. Až dokud jedna vychovatelka nezačala hrát na klavír. Cameron byl najednou jako úplně vyměněný, přišel k ní a zaujatě poslouchal. Od té doby ji prosil, aby hrála každý den, a zároveň byl od té doby úplně jiný. Takový příjemnější, společenský, najednou měl plno kamarádů. A brzy se stal hodně oblíbeným, byl to někdo s kým se chtěl každý kamarádit. A co si budem, Cameronovi to brzy stouplo do hlavy, a začal být dost vybíravý a často i ignorantský k ostatním dětem. Každopádně když mu bylo deset let, vyhlídla si ho královská rodina, těžko říct z jakého důvodu, nicméně na začátku byl tichý, přeci jen to nebyl sirotčinec, vlastně se cítil úplně jinak, jako někdo jiný. Koneckonců tohle byla královská rodina. Ale všichni byli tak hrozně moc fajn, že si po půl roce zvykl, a začínal je brát jako rodinu. A tak ho v jeho jedenácti letech adoptovali. Na to jak se Camovi ze začátku v sirotčinci vůbec nelíbilo, se mu přeci jen trošku stýskalo. Ale za ten rok, co palác navštěvoval si dost zvykl a upřímně zamiloval si celou svoji novou rodinu. Zamiloval si společně strávený čas nejen u snídaně, ale i filmové a čtecí večery. Taky začal hrát na klavír, protože klasická hudba je něco, co ho nejen baví, ale taky mu osvěžuje vzpomínky na dětství. Jak stárl, nastoupil na univerzitu do Illey, kde ho potkala i smrt adoptivní matky Maddie, což ho zasáhlo. Za těch plus minus deset let, mu hrozně moc přirostla k srdci. Austina vždycky obdivoval, ale stal se jeho vzorem po tom, co převzal trůn a je výborný král. Odešel z univerzity, aby mohl v Austrálii podpořit Austina a být mu po ruce, kdyby cokoli potřeboval. V Austrálii si mezitím dodělal vzdělání, a pak přišla nabídka přijít se podívat na selekci prince Mikaela, na kterou se rozhodl jít taky podívat. Ne že by ho nějak extra zajímalo, jak 35 holek balí prince, ale myslí si, že to bude v Illee zábava, navíc se vrátí na místo, kde chvíli studoval.

Cameron Anderson

australský princ

_andule_

Jeho nevlastní máma, Michele Juno Zoe Valderaz, za sebou měla společně s jejím partnerem řadu neúspěšných těhotenství. Nakonec se tedy rozhodli, že si dítě adoptují. A v ten moment jim do oka padl Cayden. Tichý klučík, který byl radši sám a četl si nebo hrál s autíčky. V den, kdy se na něj přišli podívat mu bylo 6 let. Už v ten den Michelle věděla, že si budou chtít společně s Jacobem adoptovat právě Caydena. Viděla v něm potenciál, který nemohl být rozveden tam, kde se nacházel, což byl tedy dětský domov. Sám Cayden ani neví, jak se do dětského domova dostal. Kdyby se jej na to někdo zeptal, odpoví že se tam snad už i narodil. Jeho druhé jméno Angelo, je zkrácenina Michelangela, tedy aspoň tak mu to říkala vychovatelka v dětském domově. Kdykoliv se jí ptal na to, zda je z Itálie, když má italské jméno, mu nikdy neodpověděla, což jej přirozeně frustrovalo. Tak se pro něj stala tato záhada zatím nevyřešenou. A jelikož jeho druhé jméno bylo jménem významného umělce, chtěl se umění věnovat i on, k čemuž později směřoval jeho život. Jeho duše je umění tak napůl oddána. Od vychovatelky, které říkával babičko, rád poslouchal příběhy o umělcích a jejich slavných dílech. Pro malé dítě to bylo něco fascinujícího, i když tomu plně nerozuměl. Od první návštěvy MJ a Jacoba uběhly ani ne 3 měsíce a už nastal den, kdy s nimi měl jít do nového domova. Byl z toho nervózní, ale babička jej ujistila, že to bude v pořádku. Bylo mu líto, že nemohla jít s ním, ale dostal od ní slib, že mu bude posílat dopisy a volat si s ním. Uběhl rok a žádná zpráva od ní nepřišla, jelikož krátce po jeho odjezdu zemřela. První dny v novém domovu, bytě, byli… zvláštní. Všechno bylo velké, luxusní a tak čisté, až se Cayden bál na cokoliv sáhnout. Co kdyby něco rozbil nebo ušpinil? Nějakou dobu mu trvalo, než se pořádně osmělil, ale nakonec to zvládl. MJ mu společně s Jacobem dodávali pocit bezpečí a po čase se s nimi začal i smát a radovat z malých výletů, kde byla jen rodina. Tedy oni tři. Ovšem tuhle idylku zkazili novinářské hyeny, když je neustále fotili a ptali se na vlezlé otázky. Vzbudilo to v něm pocit strachu a jedině, kde se opět cítil bezpečně bylo u nich doma. Po odmítání chodit do veřejné školy MJ usoudila, že by bylo asi vhodné mu nechat domácí studium. Tedy to základní, na střední školu už chodil mezi své spolužáky, ale stále to byla soukromá škola pro “snoby”, kam Cayden k jeho smůle moc nezapadal. Bylo mu to trochu líto, ale tak co se dalo nadělat? Byl tam kvůli studiu umění a ne kvůli chlastacím večírkům a tak dále. Veřejnost jej od jeho 8 roku životu neviděla až do jeho 19 let, kdy jej náhodou viděli s jeho tehdejší přítelkyní. V té době to vyvolalo halo a u Caydena otrávení. Jediné co chtěl byl normální život a ne drobnohled těch hyen a supů. Ovšem co se týkalo premiér filmů, od 19 na ně začal opět chodit, aby svou mámu podpořil. MJ byla sice stará, ale furt dobrá herečka. Nemohl na ní být víc než pyšný. Roky plynuly a Angelo se dostal na uměleckou vysokou školu. Ve své cestě měl jasno, chtěl být profesorem umění a učit další mladé lidi tomu, pro co on žil. Jen jeho ex přítelkyně mu dělala ze života tak trochu peklo. Díky své lásce k ní přehlížel jeden zásadní fakt, byla to zlatokopka, co jej využívala. Na jedno z večírků mu do očí řekla, že s ním byla jen kvůli slávě jeho mámy a přede všemi se s ním rozešla. V ten večer poprvé ochutnal hořkou pachuť zlomeného srdce. Jelikož se večírek konal mimo město, musel ještě odřídit cestu zpět do bytu jeho rodiny. Počasí bylo doslova klasické listopadové, hustý déšť a večerní lehké námrazy. V jedné ze zatáček se chtěl vyhnout autu v jeho směru, ale dostal smyk. Pak si už nic nepamatoval. Probudil se až celý potlučený v nemocnici, kde seděla zhroucená máma a táta. Následných 5 minut bylo jako peklo. Byl po operaci levé ruky, jelikož záchranáři zjistili, že se mu tam zasekl střep z auta. Osud byl krutý a střep mu přerušil nervy a šlachy. Pro leváka to byl konec. Obzvlášť když žil pro umění a nebude moct dělat to co miluje. Muži nebrečí, ale Cayden se v tu chvíli rozbrečel. Útěcha ze strany rodičů pro něj byla obrovská podpora. Společně to přeci zvládnout, slova která mu kdysi řekl Jacob. Jenomže Angelo to vzdal. Pomalu se smiřoval s tím, že už nikdy nebude moct malovat. V ruce neměl žádný cit a hýbal s ní jako s kladivem. V tu chvíli nastoupila MJ a rázným způsobem ukončila jeho trápení. Zařídila mu odborníka, který mu měl pomoct s rozhýbáním ruky. Částečně se to povedlo, ale od nehody uběhly 2 roky a Angelo se o dost zlepšil. Naučil se psát a kreslit pravou rukou, jelikož v levé neměl stále potřebný cit a trochu se mu třásla. Po krátké pauze se vrátil i ke studiu a nakonec dostudoval s celkem dobrým prospěchem. Už rok pracuje v paláci jako doktor umění, kam nastoupil ve svých 26 letech, což bylo tedy krátce po dostudování.

Cayden Angelo Valderas

doktor umění v paláci

deadghost4962

Jedného krásneho dňa keď mladá rodinka smerovala na ďalšiu z mnohých súťaží profesionálnych krasokorčuliarov, keď v tom museli zmeniť smer cesty. Malé dievčatko v tele matky sa totižto začalo ozývať silnými kopancami, a tak nechceli nič podceniť. Len čo prišli do pôrodnice, na prvý pohľad nevinne vyzerajúce kopance sa zmenili na postupne narastajúce kontrakcie. Dievčatko sa začalo pýtať na svet skôr, ako to bolo naplánované, čím vystrašila nie len svojich rodičov ale aj doktorov, ktorí jej pomohli na svet. Po všetkých vyšetreniach však usúdili, že sa dievčatko narodilo úplne zdravé, aj keď išlo o pôrod začiatkom 7. mesiaca. Prvé dni však musela stráviť v nemocnici, kde dorábali všetky potrebné vyšetrenia. Až po týždni sa dostala do domácej opatery, kde sa o ňu starali obaja rodičia najlepšie ako len vedeli. Malá Charleene Rose, ako ju pomenovali veľmi rýchlo začala naberať na váhe, chutilo jej mamičkine mliečko, ktorého sa dožadovala nie len cez deň ale najmä v noci, kedy nedávala svojim rodičom vôbec šancu zatvoriť oči, čo i len na chvíľku. Ako tak ale dni, týždne a mesiace plynuli z malého dievčatka začala vyrastať krásna slečna, ktorá pútala pozornosť všade tam kam prišla. Už od 4 rokov ju rodičia, veľmi známi ak nie aj najznámejší profesionálni krasokorčuliari v krajine, zapísali na krasokorčuľovanie, nakoľko mali pocit, že to je to pravé pre dievčatko, ktorému sa pobyt v blízkosti ľadovej plochy páčil už od útleho detstva, či možno ešte aj skôr ako sa narodila. Zo začiatku to bolo náročné, mala problémy udržať sa na korčuliach, neustále padala, a tak si rodičia začali myslieť, že po nich nezdedila talent. Dievčatko však bolo od malička tvrdohlavé, a tak s korčuľovaním nechcela skončiť, Keď dovŕšila 6 rokov, k jej koníčku na ľade museli pribudnúť aj školské povinnosti, a tak to všetko museli zladiť. Skoro každý deň hneď po škole bežala na štadión, kde trénovala až do večera, až potom prišiel čas na domáce úlohy a prípravu na ďalší deň. Jej prvý krasokorčuliarsky úspech na súťaži na seba na dlho nedal čakať. Keď mala 8 rokov umiestnila sa na 2. mieste v kategórii Kids na jednej menšej súťaži v rámci provincie, v ktorej žila. Ako jej tak roky ubiehali z dievčatka vyrástla pomerne vysoká mladá slečna, ktorá začala na ľade zbierať jeden úspech za druhým podobne, ako jej matka, ktorá sa taktiež vrátila na ľad. S krasokorčuľovaním však prichádzajú aj zranenia, a inak to nebolo ani v prípade Charleene Rose. Ako dvanásťročná pri jednej zo súťaží zle skočila trojitý Lutz, a tak skončila na studenom ľade so zlomenou rukou a reznou ranou od korčule na členku. V ten deň očakávali rodičia, že s krasokorčuľovaním CharRose, ako ju prezývali skončí, no opak bol pravdou. Len čo sa zotavila už znovu stála na nožoch pripravená bojovať ďalej. Postupne sa Charleene znovu začala zúčastňovať súťaží na rôznych úrovniach a získavala ocenenia za svoj talent. Jej výkony na ľade boli plné emócíí a vyjadrovali jej puto so svetom krasokorčuľovania. Publikum ju zbožňovalo a tešilo sa na každé jej vystúpenie.Dávala si však už na seba väčší pozor, čo sa jej veľmi nedarilo. Všetky zranenia sa však stali už iba na tréningoch, a tak neprichádzala o žiadne významné body na súťažiach. Ako tak korčuľovala si ju však všimol jeden známy fotograf, ktorý v nej videl potenciál, a tak len čo zliezla z ľadu navrhol jej možnosť nafotiť jednu kampaň. Bolo však ťažké presvedčiť rodičov, predsa len mala sa podľa nich venovať hlavne korčuľovaniu. Charleene Rose to však riskla a dobre urobila. Len čo sa postavila na mólo a začala fotiť oblečenie rodičia pochopili, že jej v tom nemôžu brániť, a tak mladé dievča začalo s kariérou fotomodelky. Nikdy však nezabudla na žiadny tréning. Jediné čo musela upraviť bola škola, a tak od 1. ročníka na strednej mala schválený individuálny študijný plán. V nasledujúcich rokoch Charlenne tvrdo trénovala a zlepšovala sa závod za závodom. Jej nezlomná disciplína a odhodlanie pomáhali jej postupne dosahovať uznávané úspechy naprieč celou krajinou. V roku 2349 reprezentovala provinciu Likely na národnej súťaži v krasokorčuľovaní a získala ďalší veľký úspech - stala sa národnou šampiónkou v kategórii Junior. Dnes je Charlenne Rose jednou z najvýraznejších postáv v súčasnom krasokorčuľovaní. Jej elegantné a emocionálne prejavy na ľade napĺňajú sály a jej súťažné výkony sú pravidelne obdivované odborníkmi aj fanúšikmi. Pomáha prinášať prestíž a uznávanie nielen svojej provincii Likely, ale aj celej krajine.

Charleene Rose Dowson

krasobruslařka, fotomodelka

npc

Narodil se jako prostřední z pěti sourozenců. Byl rodiči milován stejně, jako zbytek Andersonových dětí, rodiče se mu věnovali a často vyprávěli, jak se seznámili a jak nakonec skončili spolu. Ačkoli si tak nějak představoval i svůj vlastní život, brzy jej romantická představa začátku vztahu přestala naplňovat entusiasmem a spolu s jeho rozvíjejícími se koníčky se začaly měnit i jeho preference.
Základní školu vystudoval z části doma, z části v soukromé elitní škole, což se koneckonců v mnohých královských rodinách děje zcela běžně.
Střední školu vystudoval formou denního studia, aby zde navázal zdravé sociální vztahy a přestože ještě dva roky po dokončení maturity váhal, nakonec vyhrál nátlak ze strany rodiny a vydal se na univerzitní cestu plnou těžkého studia, probdělých nocí a krátkodobé závislosti na kávě černější než noc. Během studia politologie si však zvládal najít čas i na své koníčky, rozvíjel svou fascinaci užitečnými bylinami a staral se ve svém pokoji o značně rozrostlou džungli, okořeněnou několika exotickými tvorečky; žabky, leguán anebo páreček hadů patřily mezi jeho dlouholeté společníky, avšak od plazů a obojživelníků přecházel stále více k savcům.
Během studií zažil i v médiích propíraný románek, trvající téměř dva roky. Lidé a nadšenci do královské rodiny už vyhlíželi zásnuby a bulvární plátky plnily fotografie zamilovaného páru častěji, než kritizovali nejstaršího bratra – Austina – že on sám si nehledá svou budoucí královnu.
Z turbulentního vztahu nakonec sešlo a Chris tak univerzitu dokončil s prsteníčkem stále zejícím prázdnotou.
Na konci úspěšného studia si promoce moc dlouho neužíval, jelikož hned nato se vrhnul na veterinární školu, kterou zakončil zkouškami, aby se mohl – i v zájmu rodiny a jejího veřejného image – věnovat zvířatům v záchranné stanici. Občas se objevuje v populárně dokumentárních seriálech v televizi, kdy se podílí na akčních scénách s divočejšími obyvateli záchranné stanice, včetně pacifikace krokodýlů nebo ukázkách obrovitých hroznýšů.
Snad jako kdyby podělil akční povahu svého otce, shlédl se v častých únicích z paláce za doprovodu nejbližších přátel. Nedokáže ani spočítat, kolik nocí strávil uprostřed australské pustiny pod širákem anebo zaklíněný u podvozku, kdy mu ruce špinil olej a kůže voněla po kovu a benzinu.
Krom off-roadových zážitků si prošel výchovou svého otce, který mu vštěpil lásku k pohybu. Aby měl kde začít, povinně prošel základními technikami mužské atletiky, která mu později pomohla zvládnout freestyleový parkour, jenž si zamiloval a často se na jeho sociálních sítích objevují fotografie zdolaných vrcholů, čímž inspiruje nemálo mladých lidí, kteří ho na stránkách sledují.
Naopak něžnou povahu své matky reflektuje ve hře na piano či kytaru a s pomocí „básnického střeva“ sobě samému dopomohl k několika krátkým románkům, v nichž však nedokázal moc dlouho setrvat.
Největší radostí i strastí jeho života byla jeho matka. Měl k ní definitivně blíže než ke svému otci, ačkoli mu vždy záleželo na obou rodičích. Popravdě si ale mnohem raději zašel pro radu k Madelaine. Její smrt jeho i zbytek rodiny hluboce zasáhla a málokdy o tom faktu mluví na veřejnosti, ba dokonce s nejbližšími přáteli, ač vzpomínky na matku si úzkostlivě hýčká.
Jakmile přišla do hry Selekce v daleké Illéi, kývl na nabídku svého bratra a jako jeho doprovod může jen doufat, že Austin nebude jediný, kdo si odtamtud odveze svůj „úlovek“.

Christopher Dominic Anderson

australský princ

thayanewmann

Cora byla pro německý královský pár vyloženě vymodleným dítětem. Vznikla díky moderním zdravotnickým postupům a umělému oplodnění. Bez toho by Německo dosud nemělo následníka trůnu. Několik dlouhých let po svatbě, kdy se královský pár ne a ne dočkat svého potomka, prožívali psychicky náročné období. Nejen na osobní úrovni, ale i po té vladařské. Zpochybňovat funkčnost jejich manželství bylo najednou příliš snadné. Německá krev by se neměla ředit a znehodnocovat tou ruskou. Tady máte důkaz, Vaše Veličenstvo! Ani příroda to tak nechce!
Když už se konečně po několika neúspěšných pokusech podařilo, narodila se jim dcera. Ne syn. A to byl zatraceně problém, ačkoli o tom Erich v prvních chvílích nemluvil. Snažil se být respektujícím manželem, ale jako král věděl, že nemít mužského pokrevního nástupce je pro jeho rod téměř konečná. Německu po dlouhé generace vládli prvorození muži, silné osobnosti, na které si nikdo z poddaných nedovolil. Vládli tvrdou rukou a byli tím proslulí. Žádný převrat se nemohl stát, protože by byl potlačen a zemřelo by u toho příliš mnoho lidí. Ostatně se tak v minulosti několikrát stalo. Na Němce neplatilo nic jiného než tvrdé vedení. Co se ale stane, až na trůn usedne jeho dcera? Druhý potomek byl velmi utopickou představou, ke kterou se Erich ani Alesya nijak neupínali, protože by se akorát trápili.
Německá princezna během svého dětství pendlovala mezi Berlínem a letním sídlem v alpském podhůří, kde to měli její rodiče radši. Nechtěli svou dceru ale úplně izolovat od městského mumraje. Navíc by to vypadalo, že ji chtějí skrývat před veřejností. Erich i Alesya byli několik prvních let poměrně úzkostliví. Byla to jejich jediná dcera, jediná následnice trůnu. Nemohli o ni přijít. Nakonec ale jeden z nich práskl do stolu a uznal, že ji nemohou donekonečna chránit jako vzácný exemplář ve skleníku. Že se o sebe ta jejich květinka musí postarat sama.
Coru se snažili vychovávat tak, aby dokázala efektivně fungovat ve světě, kde je spoustu intrik a důvodů, proč někomu nevěřit. A ono se to skutečně dařilo. Princezna se přirozeně zajímala o mezinárodní diplomacii, ve škole na rozdíl od svého otce excelovala. Jenže, jak se říká, geny jen tak nezapřete. Extrovertní Cora měla ráda společnost a všechnu tu zábavu, které jí velké davy poskytovaly. Netrajdala sama nikde po městě, nenavštěvovala žádné zapadlé bary jako kdysi její otec. Ne. Ona přece byla princezna! Budoucí královna! Obklopovala se hlavně šlechtou, strojila se do krásných šatů a chodila na plesy v různých koutech Německa. Velmi rychle zjistila, že s ní alkohol nedělá to, co s ostatními. Nikdy se neopila do němoty, protože její společníci to vždycky stihli dřív. Rozhodně na ni tedy neplatí ten známý mužský trik - opiju ji, aby byla povolná. Ne, Cora opije vás a nechá vás válet se na zámecké dlažbě.
Doufalo se, že si Cora na těchto návštěvách německé šlechty najde nějakého vlivného muže. Na vdavky byla rozhodně příliš mladá, rodiče by k takto brzkému sňatku ani nepřistoupili, ale rádi viděli, že se jejich dcera motala mezi vlivnými lidmi. Bylo pravděpodobnější, že se na trůnu udrží, pokud bude mít vedle sebe někoho z německé šlechty. Komunikace s muži jí rozhodně nikdy nedělala problém. A skutečně narazila na barona Johanna von Rothenstein. Byl to krásný chlap, urostlý, urozený, za jednoho předchozího režimu by byl nazván dokonalým árijcem. Cora se do něj bláznivě zamilovala. A on do ní. Minimálně to tak vypadalo. Král s královnou byli rozhodně naklonění k tomu, aby si našla muže ze šlechtického rodu, ale proboha, rozhodně ne o patnáct let staršího! Erich proti vznikajícímu vztahu brojil rozhodně intenzivněji než Alesya. Jednak moc dobře věděl, jak se někdy muži k mladým, naivním ženám chovali, jednak byli páni z Rothensteinu známí svou nesympatií s rodem Webber. Existovala reálná možnost, že by rozpoutali převrat i ve vyšších vrstvách než jen mezi poddanými. A s tím by vládnoucí rod, který by byl rázem bez vnitrostátních spojenců, bojoval opravdu velmi těžko. Během tohoto období byli vztahy mezi Erichem a Corou poměrně vyhrocené. Alesya byla jakýmsi láskyplným středobodem a s oběma se snažila jednak tak, aby udržela rodinu pohromadě.
Jak to tak bývá, mladé naivní ženy se v prvních láskách škaredě popálí. Johann von Rothenstein Coru tlačil do brzkého sňatku, nasliboval jí horydoly, krmil ji svými ideály, ale choval se k ní úplně hrozně. Princezna to naštěstí prokoukla dřív, než svolila ke své největší chybě života. Byla z toho samozřejmě zdrcená. Tak moc, že si ani její otec nepřisadil se svým typickým: Já ti to říkal! Zlomené srdíčko léčila válením v posteli se svými dvěma barzoji, mlsáním a plakáním.
A díkybohu (nebo bohužel) v království Illéa se znovu schylovalo k velké události. Princ Mikael vyhlásil svou Selekci. Všechny zahraniční země byly zvány k tomu, aby Illéu poctily svou návštěvou a byly svědky toho, jak si princ hledá svou vysněnou partnerku z řad obyčejných dívek. Cora rázem pookřála. Znamenalo to, že se bude moct účastnit všech těch načančaných plesů, předvádět se v nejdražších šatech a potkávat nové i známé prince a princezny. Rodiče její rozhodnutí nekvitovali. Při emocionální debatě stáli před svou dcerou, oba navěky poznamenaní právě pobytem v Illéi. Copak jsou pro svou vlastní dceru jen hloupým vtipem?! V Illéi našli jeden druhého, to byl ten jediný pozitivní výsledek, který jejich návštěva měla. „No právě! A o to jde!“ přisadila si Cora a svým rodičům tak vzala vítr z plachet. I přes to špatné tam našli lásku, která trvala doteď! Ne že by byla Cora takový romantický snílek. Ba naopak. Věšela jim bulíky na hlavu jen proto, aby se ve vysoké společnosti mohla blýsknout.
A rodiče povolili. Jak jinak. Své jediné dceři v některých ohledech nedokázali odporovat, zvlášť když její vysvětlení vlastně dávalo smysl. Trvali ale na tom, že jí bude dělat společnost jeden z nejlepších bodyguardů. Cora si s sebou pro jistotu vzala ještě dvojici barzojů, které dostala od svých ruských příbuzných už před několika lety. Jestli ji tito dva líní, flegmatičtí psi velikosti malého koně dokáží ochránit před vším nebezpečím, těžko říct. O to by se jistě lépe postarali dva medvědi, kteří měli být dárkem úplně původně, ale německý král jejich převoz do Německa z pochopitelných důvodů nepovolil. Cora je k Illéi nedůvěřivá, ale touha po nových známostech je u upovídané Němky přeci jen silnější než strach. Minimálně se setká se svými rumunskými a ruskými příbuznými. A vysoká škola, kterou dálkuje studuje?... Však ta počká!

Cora Alexandra Webber

německá korunní princezna

.abyth

Dahlia van de Pryor se narodila své zazobané matce Madison (tehdy van de Pryor, dnes Basset) a Maxmillianovi van de Pryor ve studený dubnový den, který dal Dahlii do vínku svou chladnost. Maxmillian van de Pryor byl druhým manželem Madison, který jí k narození Dahlie věnoval střešní apartmá na Upper East Side v New Yorku. Tento byt chvíli před rozvodem přepsal na Dahlii, aby ho Madison nemohla využít ve svůj prospěch. Dahlia vyrostla mezi nespočetným množstvím Madisoniných přátel newyorské smetánky a cítila se jako princezna, dokud nezačala vnímat hluchou prázdnotu všech dní. Než jí bylo osmnáct, vyzkoušela všechny možné aktivity, navštívila rozličné země celého světa a byla na všech různých večírcích, znala zajímavé lidi a vešla ve známost jako nejlépe oblékaná teenagerka v New Yorku. Dostalo se jí nejlepších učitelů a vnímala se jako inteligentní a zajímavá žena. Ve skutečnosti jí samozřejmě nešlo všechno dokonale, v určitých aspektech je natolik průměrná, že kdyby to o sobě tušila, zešílela by. Ze začátku byl její život pouhá zábava, ale postupem času se stal ubíjející rutinou.
Změna nastala až na vysoké škole, kde vystudovala dějiny umění a divadelní vědu. Kontakt s lidmi z jiných společenských vrstev a s jiným zázemím v ní probudilo nový zájem jen tak nepromrhat život poflakováním se. Studium ji naplňovalo natolik, že pár měsíců po promocích nastoupila na částečný úvazek do malého nezávislého divadla, kde by ráda budovala svou kariéru. Zde uplatnila i svůj velký koníček, módní návrhářství a bytový dekor. Přestože se v tomto spoléhala jen na kurzy a několikaletý rozvoj a ne vysokoškolské vzdělání, částečně se díky tomu mohla podílet i na divadelní scénografii a tvorbě kostýmů.
Jak je spokojená se svým kariérním životem ovšem neplatí pro ten milostný. Po rozvodu s Dahliiným otcem Madison změnila příjmení ještě dvakrát: na Hastings a Basset. Čas mezi jednotlivými manželstvími samozřejmě vyplnila jepičími láskami a seznámeními na jednu noc. Madison si zájem mužů natolik užívala, že nikdy nedokázala vydržet jen s jedním a proto se Dahlia zařekla, že se buď nevdá vůbec, nebo jen jednou a navždy. Dahlia se díky zázemí, v němž vyrostla, naučila etiketě a snadno se pohybovala ve společnosti. Zatím ale nepotkala nikoho, kdo by stačil její osobnosti a splňoval její standardy, i když se našla hrstka pánů, kteří osloveni její krásou a majetkem se pokusili získat její srdce. Vnímá svět tak, že jen málokdo je hoden její přízně a proto opovrhuje všemi ostatními. Cítí se kvůli tomu někdy osaměle. Vnímá v tom svou sílu i slabost – ví, že se doopravdy může spolehnout jen sama na sebe, ale přála by si zažít opravdovou lásku, o kterých četla ve starých knihách. Byla si jistá, že jednou přijde a sama jí naproti nešla. Jenže časem se už některé její vrstevnice vdávaly a pár z nich se stalo matkami… A pak přišla nabídka Selekce a Dahlia věděla, že této jedinečné šance musí využít ve svůj prospěch. Když to nevyjde s illejským princem, třeba zaujme někoho jiného, kdo jí propůjčí svůj šlechtický titul a udělá z ní skutečnou princeznu.

Dahlia Weiss

asistentka produkce v divadle

purpurovaz

Možná by mnozí z vás tipovali, že pohledný moderátor vyrůstal v palácovém prostředí. Skutečnost ale je taková, že jeho rodištěm nebyl palác, nýbrž vila na druhém konci Říma. Bylo to poblíž venkova s mohutnými olivovými pláněmi a obrovským jezerem, kam se chodíval Danielle se svým starším bratrem Alessandrem v letních horkých dnech koupat a dovádět. Sourozenci měli mezi sebou sedmiletý věkový rozdíl, to jim však nikterak nebránilo v pohodové komunikaci. Alessandro byl pro malého vychrtlého Daniella obrovským vzorem a to i přes občané bratrské žertíky, které jeden druhému prováděli, jak už to tak v rodinách bývá. Bratr se mu věnoval kdykoliv mohl a byl mu oporou vždy, když chlapec potřeboval. Hodně se zajímal o vojenské praktiky a způsoby boje. Danielle si ho ani nepamatuje jinak než velmi průbojného jedince, který nebyl nikdy daleko od toho bránit brášku před ostatními dětmi z vesnice, kteří si na něj dovolovali. Matka zůstávala s babičkou doma a starala se o jejich sídlo, otec přijížděl většinou každý večer, neboť zastával funkci věrného rádce krále a královny. Některé významné dny však bral své kluky s sebou do práce, aby se pokochali prostředím a nechával je obtiskovat na dokumenty, nebo mu nést materiály, aby se tak cítili aspoň trochu důležití a prospěšní. Byla to příležitost, jak oba postupně protlačit mezi vyšší smetánku, kterou se také měli oba brzy stát.
Když chlapec dovršil jedenácti let, opustil rodnou vilu i Alessandro, neboť se rozhodl vydat cestou budoucího strážce a s trochou štěstí a některými kontakty i velitelem královské gardy. Z tohoto důvodu se zabydlel v kasárnách, kde postupoval tvrdý vojenský výcvik a studia nutné pro vyšší pozice. Danielle tak osaměl a věnoval se pomoci matce a babičce v udržování pozemku. Babička byla sama o sobě velmi důležitou kapitolou v jeho životě, neboť v něm probouzela zvídavého ducha. Ne jednou se spolu sázeli a vzájemně se smáli nad jejich odhady. Díky ní si také Dan utvořil zálibu ve denících a zaznamenávání celého dne. Inspirovala ho také k deníku křivd, který si již léta nevede a můžeme být za to možná rádi. I Danielle byl svým otcem veden k umění boje. Dokonce už pro něj chystal místo u stráže jakožto osobního bodyguarda korunní princezny, až by trochu povyrostla. Co si ale budeme, Dana násilí nikdy tolik nelákalo a spíš než na fyzické projevování nadřazenosti byl na slovní přestřelky, které mu byly pohodlnější a šly mu výrazně lépe. Spíše než aby šlapal ve stopách bratra ho to táhlo k žurnalistice, kterou se také později při podpoře své babičky rozhodl studovat.
Jeho první stáže probíhaly v paláci už během studia. Vzhledem k postavení jeho otce si ho palác najal jako novináře díky společenským akcím. Tak se mladík mohl v paláci zabydlet a hlavně se znovu shledat se svým milovaným bratrem, který dokončil studium a stal se prozatímním zástupcem velitele. Po dovršení dvaceti let Dan obohatil své dovednosti i o politologii a filozovi. To však nebyl jediný postup dále v jeho životě, ale také se brzy dočkal vrcholu své kariéry, když si při konverzaci v dámském salónku, kam byl pozván skrze svůj nejnovější projekt, padl do noty s královnou Angelicou a to prakticky okamžitě. Nerad by se vychloubal, minimálně ne tak, aby to každému na první dobrou hned došlo, ale už tenhle osudný moment považuje za začátek blízkého přátelství, které si udržují až dodnes.
Ale ani možnost pobytu v paláci a přízeň královny vám nezaručí vliv a obdiv Itálie. Danielle byl všechno, ale nikdy ne hloupý. Vypočítavost rozhodně zdědil po svých předcích, neboť to byl právě on, kdo si během pěti let zařídil kontakty skoro od každého člena bohaté smetánky i paláce a to jen díky své nevymáchané puse, kterou za boha nejde umlčet. Byl informovaný, vtipný a nebál se být středem pozornosti, což se prokázalo být ideálním kombem pro jeho zářivou budoucnost plnou reflektorů. A co víc, získal pozici pravé ruky hlavy Itálie. Díky své extrovertní povaze ne v jednom případě nevědomky zastínil i budoucí korunní princeznu, což je skutečnost, kterou si neuvědomuje, neboť jen dělá svou práci. A dělá ji dobře, to mu nikdo nemůže upřít. Že ho princezna nemusí moc dobře vidí, ale hlavu si s tím neláme. Asi by nebylo správné, kdyby všechny dobré vlastnosti, včetně vkusu, zdědila po své matce.

Danielle Ricci

moderátor Itálie

anniestich

Narodil se do početné rodiny žijící v Římě. Jeho příjmení je známé prakticky po celé zemi, protože jeho nositelé bývají velmi vlivnými lidmi – politiky a bohatými podnikateli. Jeho blízká i široká rodina vlastní několik velkých a cenných pozemků a mají výrazný akciový podíl v největších italských značkách. Určité časové období v minulosti jeho rodina držela monopol ve výrobě vína. Veškeré aktuální i historické napojení na italskou mafii rodina Marchetti důrazně popírá. U Italů ale nikdy nevíte…
Diego má dva sourozence, se kterými v minulosti občas vycházel, občas ne. Je prostředním dítětem, takže se mu někdy zdálo, jako kdyby na něj rodiče zapomněli. Vychovali si k obrazu svému nejstaršího syna a potom jejich pozornost skočila k nejmladší sestře, která s příchodem puberty dost po italsku zdivočela. Diego se od svých sourozenců poměrně dost odlišoval – příliš nevyhledával společnost a byl oproti nim velmi klidný, introvertní. Měl rád svůj klid. Jako by v jeho žilách vůbec neproudila horká jižanská krev.
Ve škole vždycky dával pozor a dobře se učil. Vlastně ho to moc bavilo, dozvídat se nové informace a pak za sebou vidět výsledky v podobě dobrých známek. Velmi brzy na něm byla znatelná cílevědomost a motivace to v životě dotáhnout daleko. Však byl Marchetti! Měl by dostát svého jména… Ne jako jeho sourozenci, kteří nevěděli, jak s vlastními životy naložit. Diego to věděl už poměrně brzy. Jeho cíle byly vysoko, vysoko v politice.
Během studií střední i vysoké školy ho tak nějak minulo to šílené období, kdy se mladí lidé chodívají bavit do barů. On se raději zavíral doma ve svém pokoji, ponořený do knížek, učebnic a encyklopedií. Úplně to hltal. Nikdy učením nemusel strávit velké množství času, jeho hlava si velké množství informací pamatovala sama bez nějakého velkého úsilí. Měl ale rád všeobecný přehled, který si čtením vytvářel. Navíc k tomu, aby šel někam ven, nepotřeboval skupinu kamarádů. Dokázal si sám zajít na procházku, do posilovny, do kina… Zkrátka kamkoliv! Jeho introvertní povaha ho nikdy v ničem neomezovala. Postupem času byl rád, že dokáže fungovat dokonale sám a nebýt na nikom závislý.
Vysokou školu dokončil s červeným diplomem a nastoupil do první práce. Byl perspektivní, mladý a cílevědomý. Nic jiného od života nechtěl, jen kariéru. Láska byla v jeho hierarchii hodnot a priorit úplně někde na samotném dnu. Diego má zkrátka za to, že by mu akorát překážela a rozptylovala by jeho jinak soustředěnou mysl. Během let přišel na to, že se někdy v životě hodí ostré lokty a tak by byl schopný jít za svým vysněným cílem přes mrtvoly. Tak přeci jen to Ital je!
Kolem třicítky se vypracoval až na pozici diplomata celé Itálie. Ačkoliv to byla práce velmi asertivní a kancelářská, miloval ji a byl na sebe pyšný, jakého úspěchu dosáhl ještě před třicátými narozeninami.
Když se o pár let později konala Selekce v Illéi, byla pozvána italská královská rodina a spolu s nimi se na zahraniční cestu vydal i jejich diplomat Diego. A to hlavně proto, aby dohlédl na to, že se nestanou žádné události, které by mohly jméno jejich země nějak pošpinit.

Diego Marchetti

diplomat

.abyth

Už v kolébce její světlé vlásky zářily jako teplé australské slunce, na kterém vyrostla. Je dcerou australského prince, avšak ona sama se už pyšní pouze vévodským titulem, protože její otec není přímým dědicem trůnu. Ne, že by si stěžovala, ale! Její dětství bylo naprosto bezproblémové.
Rodiče ji odmalička vedli k nejrůznějším koníčkům a dle výběru lze soudit, že neměli hluboko do kapsy. Otec ji osobně učil hrát na klavír, který si naprosto zamilovala a hraje dodnes. Už tady se projevila její chorobná touha umět všechno perfektně a udělat z toho smysl svého života.
Když rodiče měli čas, tak ji brávali na společné projížďky na koni. Nejdříve jezdila vždycky s jedním společně a pak se naučila jezdit na svém poníkovi. Tyhle okamžiky měla velice ráda, protože si u toho povídali a smáli. Její táta s mámou občas spolu soupeřili a ona se snažila s nimi držet krok na poníkovi.
Aby toho nebylo málo, tak její matka ji přivedla k šachům, které se jí staly osudovými. Už jako náctiletá zjistila, že není úplně tak hloupá, jak vypadá, a naopak ovládá taje a taktiky šachů lépe, než její vrstevníci a možná i než ty starší. Věnovala hodiny studiu toho, jaké taktiky jsou nejlepší a dalších pravidel. Nakoukala tisíce videí a znala všechny šachová jména. Chtěla být ještě lepší než oni. Rodiče ji pak začali přihlašovat na nejrůznější turnaje, ať v rámci její soukromé školy nebo pak na celostátní úrovni.
Začátky byly těžké, protože byla občas nervózní a zbytečně zmatkovala. Ještě ji dokázali rozhodit její spoluhráči, kteří ji podceňovali. Brzy se ale naučila umění rozvážnosti a klidu, každý tah rozmýšlela, ale zároveň ne příliš dlouho, aby nepřišla o svůj čas na časomíře. Brzy začala obsazovat příčky na stupni vítězů, kolikrát přímo i tu první. Rodiče ji nadšeně podporovali v jejím nadání a cestě, ale nechtěli, aby zapomínala na studium.
Absolvovala soukromou základní školu, kde měla pár přátel, ale nebyla nikdy považovaná za nějakou podivínku. Spíš si chránila svoje soukromí a se svými kamarádkami si psaly společně do růžových deníčků a povídaly si o koních.
Střední škola už byla trošku něco jiného. V tomto věku se začala více zabývat svým vzhledem a experimentovala s makeupem a stylem. Nedá se říci, že nějak zásadně, ale první pokusy vypadali tak, že přišla s rozmazanou řasenkou nebo rtěnkou na zubech. V posledních letech před maturitou se konečně našla a byla docela oblíbená. Především u chlapcům, ale těm příliš nevěnovala pozornost, protože ty špinavý a sprostý chlapci se nehodili do jejího růžového světa.
Měla spoustu kamarádek, které měla velice ráda a trávila s nimi spoustu času. Pár si jich našla i na šachových turnajích, kde byla ráda za každou spojenkyni.
Avšak nakonec nějakého toho špindíru do svého světa pustila a v patnácti prožila svoji první lásku. Bylo to docela intenzivní, protože je velmi romantická duše. Psala mu psaníčka, vyráběla mu dárečky, dělala alba s jejich společnými fotkami. Nakonec to ale nevydrželo a jejich vztah se rozpadl. Tak to bývá u těch první lásek.
Avšak rozchodem nekončil její život. Bylo před ní velké rozhodování. Kam na vysokou školu? Rozhodla se, že chce změnu. Její otec často mluvil o Illéa, kde trávil pár měsíců v rámci Selekce. Chtěla tam. Nakonec se rozhodla, že tam půjde na vysokou školu. Rodiče s tím absolutně neměli problém. Ať se jenom holka vydá do světa.
Dlouze přemýšlela, jaký obor zvolit, protože zájmů měla mnoho a netušila na, co konkrétního by se chtěla zaměřit, protože těch zájmů měla širokou škálu. Na první dobrou působí jako renesanční člověk, ale třeba ve sportech vůbec nevyniká, pokud neberete šachy jako sport. Stejně tak není úplně umělecký talent, i když ovládá hru na klavír.
Ale, co jí naopak velmi šlo, jsou čísla a logické úvahy, tak nakonec se rozhodla, že podá přihlášku na studium Aplikované matematiky. Zadařilo se! Dostala se v Illéa na vysokou školu, a dokonce studium matematiky! Vysokoškolská léta naprosto milovala.
Rodiče ji zařídili krásný byt blízko univerzity. Škola ji moc baví a naplňuje ji to. Je do toho docela zažraná. Přihlásila se i do šachového klubu, kde se brzy stala jeho prezidentkou, avšak na chvíli odložila splnění snu stát se šachovou jedničkou, protože studium ji zabere velké množství času.
Není úplně party člověk, ale účastní se spíš klidných akcích v rámci univerzity a stále navštěvuje světové turnaje v šachách. Pár románku si zažila, ale nikdy to nebylo nic dlouhého a vážného, což docela ubližovalo její romantické dušičce.
V prvním ročníku se takhle typicky účastnila turnaje, kde se stal jejím spoluhráčem muž. Nikdy mu neřekla svoje jméno, jen to, že je z Illey, protože tehdy už prezentovala svoji univerzitu, tak už tam nebyla jako Australanka. Už v té době zamýšlela, že tu i chce zůstat a získat občanství, protože si to tady naprosto zamilovala. Toho muže od té doby nikdy neviděla, ale občas si na něj v dlouhých chvílích vzpomene jako na řadu lidí, kteří se v její paměti občas mihnou.
Nedávno dostala informace od své rodiny, že se koná Selekce a její bratranec tam bude přítomen. Vzpomněla se na otcovi povídačky, tak se rozhodla, že se tam vydá a trochu si užije zase jiné prostředí a možná se tam i seznámí s někým. Akorát měla po promocí a do magisterského studia ji ještě zbýval nějaký čas. Tak proč se trochu nepobavit?

Dovie Babette Anderson

australská vévodkyně

hiloxnxk

Elpis Wright

knihovnice

themichell_

Abigail sa narodila ako najmladšie dieťa a zároveň jediná dcéra do mladej rodiny, kde na prvom mieste rodičov vždy bola a vyzerá to tak, že aj vždy bude práca. O svoje dievčatko ako aj o jej staršieho brata sa však starali, vždy mali všetko čo potrebovali, no tam to končilo. Jej výchova bola pomerne prísna, čomu ako malá nerozumela. Neboli dni, kedy by matka trávila čas so svojou dcérkou a hrala sa s ňou s bábikami alebo plyšovými zvieratkami, ktoré dievčatko tak veľmi milovalo. Na to mala brata, ktorý sa s ňou musel hrať aj keď nie vždy chcel. Svojho brata však mala a má stále veľmi rada, čo sa asi nikdy nezmení. Od 5 rokov sa malé dievčatko venovalo prekrásnemu tancu, a to baletu, no vydržalo jej to len do 9 rokov, kedy si počas jedného vystúpenia nešťastnou náhodou pri zlom doskoku a zhodení ostatných baletiek zlomila nohu hneď na dvoch miestach, a tak s tancom musela prestať. Neodradilo ju to však od jazdy na koni, ktorej sa tiež venovala už od 7 rokov. Bola však veľmi opatrná aby si ešte viac neublížila. Napriek tomu, však, že jej rodičia boli významní lekári v provincii, jej noha sa nikdy správne nezrástla, a tak s ňou má problémy aj v dospelom veku, najmä keď pridlho stojí na jednom mieste alebo robí prudké pohyby. Keď dovŕšila 11 rokov začala sa u nej prejavovať alergia na lepok i laktózu, s čím sa celá rodina musela vyrovnať. Bolo to náročné, no po nejakom čase si dievča na tieto diagnózy zvyklo. Aj keď má lieky, ktoré jej pomáhajú mliečnym dobrotám sa radšej vyhýba, pokiaľ je to len možné. Abbie však nestrácala nádej a začala kráčať v šľapajach rodičov, keď ako 15 ročná po ukončení základnej školy nastúpila na strednú odbornú školu zdravotnícku, kde sa začala jej dráha potenciálnej zdravotnej sestry, či asistentky. V ročníku patrila medzi najlepšie študentky, nie len preto, že mala rodičov na tak vysokých lekárskych postoch, no najmä vďaka sebe. Už od malička je totižto Abigail veľmi ambiciózna, celé dni trávi nad knihami a skriptami, ktoré sa musí učiť. No nezabúda pri tom aj na psychohygiénu, ktorú potrebuje, a tou sú kone, plávanie, maľovanie a spanie. Keď mala 19 rokov nastúpila ako najlepšia študentka zo strednej školy priamo na univerzitu, kde po 6 rokov úspešne spromovala s červeným diplomom, a tak jej bolo ponúknuté hneď miesto medzi palácovými lekármi, na čo boli jej rodičia veľmi hrdí. V jej živote však boli aj temné stránky. Napríklad keď ako 17 ročná pustila uzdu svojmu organizmu a skončila totálne ožratá na jednej z diskoték odkiaľ ju musel zachraňovať jej brat aby nedošlo k niečomu, čo by mladé dievča mohlo oľutovať. Nebolo to však prvé zlo, ktoré sa jej prihodilo. Už-už si myslela, že si na seba dáva väčší pozor, od toho dňa sa alkoholu vyhýbala všade kde sa dalo, no i tak si ju našla rovnaká situácia ako vtedy. Bolo niečo po deviatej večer, keď Abigail ešte upratovala na ošetrovni všetok materiál, keď tu z ničoho nič sa rozleteli dvere a dnu vošlo niekoľko mužov. Nerozumela čo sa to deje, no len čo uvidela čiernu ružu, bolo jej všetko jasné, a tak sa snažila tichúťko ako myška, tak aby si ju nemali šancu všimnúť, skryť do úkrytu. Ako sa tak pohybovala popri stene, podarilo sa jej zhodiť kovovú misu ihlami, čo narobilo rámus, a tak ju našli. Všimli si ju, a tak ju jeden z mužov dotiahol nasilu k lôžku, kde už ležal zranený rebel. Aj keď nechcela, donútili ju ošetriť ho. Tam to však neskončilo. Ten čo ju dotiahol k lôžku ju zrazu z ničoho nič prehol cez lôžko, kde ju znásilnil. Ani nevie však ako, sa jej podarilo začať kričať, a tak ju našli strážcovia, ktorí muža, práve v tom pre neho najlepšom strelili priamo do srdca. Z tohto dňa si mladá Abigail odniesla ťažkú traumu, z ktorej sa liečila niekoľko týždňov za pomoci palácovych psychológov. To však nebolo všetko. Od toho dňa sa jej rebely začali vyhrážať smrťou, lebo by ich dokázala identifikovať, a tak sa musela stať jednou z nich, aspoň tak teda vystupovala priamo pred nimi. V hĺbke srdca však vedela, že nikdy sa k rebelom nepridá, chce však chrániť rodinu a svoj život.
Timeskip: Během Selekce se Abigail rozhodla, že sloužit v paláci pro ni není. Díky neustálým stížnostem ztratila trpělivost se svými pacienty, nebo by se dalo říct, že pacienti ztratili trpělivost s ní? Kdo ví. Každopádně poté, co opustila palác si našla práci na soukromé klinice. Její rebelská minulost ji však neustále pronásledovala. Nevyhla se vyhrožování a nakonec ani zatčení a mnoha výslechům, které nakonec vedly k dopadení několika desítek členů rebelského hnutí. Abigail se poté rozhodla začít nový život v zahraničí, pod novou identitou, kterou jí nakonec palác za spolupráci v boji proti Rebelům zařídil.

Abigail Hayer-Wolfe

lékařka

npc

Samozřejmě je pro všechny snad ta nejšťastnější událost, když se narodí rodině dítě. V případě mladičké Anny tomu tak nebylo. Jednalo se o jistý boj o přežití, kdy se lékaři snažili zachránit jak život matky, tak i jejího dítěte. Samozřejmě to byl pro ně opravdu oříšek. Došlo ke strašlivé nehodě, kdy Anna jela v autě z vyšetření a mluvila se svým drahým mužem Aldem. Ten ji dost vyčítal, že jela sama a nepočkala na něho. Nikdy člověk netuší, co se může při cestě stát a nechtějí ohrozit ještě nenarozeného Aidana, který se samozřejmě ozval nepříjemným kopancem. Anna zaparkovala za pracovním autem, které zrovna patřilo ke stavbě nové silnice. Chtěla počkat, než bude moci pokračovat v jízdě dál, ale došlo k havárii. Jeden opilec do ni naboural zezadu. Její auto tak narazilo do vozidla ke stavbě. Z toho uvolnila kovová tyč a z výšky projela čelním sklem a zabodla se Anně do břicha. Nikdo nevěděl, co všechno je v ohrožení. Jestli to zasáhlo nějaký důležitý orgán či dítě.
Aldo dorazil do nemocnice, ale nikdo mu zatím nechtěl nic říct. Do momentu, než se musel rozhodnout. Přišla ta těžká volba, kterou nechce zažít nikdo. Buďto vyndají dítě, ale než se k němu dostanou pediatři, je opravdu nízká pravděpodobnost, že přežije a pokusí se pomoci Anně. Nebo vyndají dítě a začnou se okamžitě věnovat jemu, aby nezemřelo. Samozřejmě chtěl, aby přežili oba dva, ale ta možnost tady nebyla. Byla, ale opravu mizivá. Proto se rozhodl o tu druhou možnost. Ať zachrání Aidana. Těšil se na to, že bude otcem a chce vychovávat své dítě a bude se snažit mu nahradit i tu matku, když to bude v jeho silách.
Samozřejmě malý Aidan rostl jako z vody. Už v nízkém věku byl poměrně vysoký. Na základní škole byl dokonce nejvyšším v každém ročníku. Jeho otec tak vysoký není a co mu vyprávěl, ani jeho matka. Vlastně nikdo z rodiny nebyl tak vysoký, tudíž to bude zřejmě záhadou. Samozřejmě se mu stalo, že se mu jiné děti posmívaly kvůli jeho výšce, ale jemu to nevadilo. Aspoň viděl všechno a nemusel si hledat nějaké mnohem lepší místo. Také v klidu dosáhl kamkoliv potřeboval a nemusel nikoho prosit. Jisté výhody to mělo a stejně tak i jisté nevýhody.
Po střední škole na vysokou nešel. Nebyl rozhodnutý a neměl nejmenší tušení, co by ho tak mohlo bavit. Na střední škole byl premiantem a dokonce měl i na to stipendium, kdyby si vybral školu. Místo toho začal pracovat v místním obchodě, kde se prodávaly hudební nástroje. Tam tehdy narazil na svou vášeň v hraní na kytaru. Jednu si dokonce koupil a hrával na ni doma a občas i venku v ulicích, kde si i zpěvem trochu přivydělával.
Bavilo ho to a možná i tak trochu přemýšlel nad tím, že by se vydal kariérou zpěváka. To vše se ovšem změnilo, když viděl zásah psovodů.
Díky tomu se přihlásil na policejní akademii a vybral si právě služební kynologii. I když byl starší než další kadeti, jemu to nevadilo. Chtěl se tomu věnovat, zaujalo ho to a chtěl samozřejmě ze sebe vydat to nejlepší. Chtěl být tím nejlepším. Jenže mu to dosti kazila jistá mladá žena jménem Layla. A jeho bavilo ji dost často provokovat a vytáčet. Zvlášť, když se potkávali úplně všude. A i když byla taková jaká byla, dalo by se říct, že se neskutečně doplňovali a klapalo jim to.
Samozřejmě do jejich poslední společné akce. Aidan měl za úkol projít místo a zkontrolovat, zda na místě nejsou žádné výbušniny. Normálně Aidan dává pozor, ale v ten den byl myšlenkami úplně jinde. Nebylo mu nejlépe. Byl celý bledý, na jeho čele byl studený pot. Měl pocit, že dříve nebo později zkolabuje. Ale nechtěl zůstávat doma, chtěl pomoc. Chtěl pracovat a nechtěl přijít o žádné zkušenosti. Jenže část, kde byl on... Nějaké výbušniny zkrátka vynechal. Nedbal na to, že ho varuje jeho čtyřnohý svěřenec. Bral to tak, že je tam čisto. Když byli venku a vcházela tam další jednotka, ozval se výbuch. Nevěděl, co se dělo, byl zmatený. Vůbec si nepamatuje, jak to tam procházel. Jestli tam vůbec byl. Nechápal, co se s ním dělo. Dvě ženy byly eskortované a jakmile zjistil, že jednou z nich je Layla, málem se mu rozpadl celý svět. I když na něj křičela a vlastně ho div nezabila, on byl pořád v té fázi, že málem zabil svou milou. No... Bývalou milou. Tahle akce byla jasný konec pro oba dva.
Samozřejmě neměl ani klid po tom. Skončil se svou prací. Neměl na to, bál se, že by se to mohlo zopakovat. Každou noc se budil z noční můry, kdy se mu to všechno opakuje. Opakuje se mu ten den, kdy svou práci zanedbal a ohrozil na životě jak lidské, tak i zvířecí životy. Budí se často celý mokrý od potu a několikrát se přistihl, že dokonce vykřikl. Samozřejmě si vyhledal pomoc odborníka. Ale jestli to pomáhalo, to by se říct nedalo. Doporučil mu, aby si vedl jisté deníky. Tam psal všechno, co zrovna pociťuje. Psal ten sen, jak vypadal. Ihned, jak se probudí, ať si ho poznamená. Začal to tak dělat. Něco na tom bylo a docela ho to i bavilo.
Po tom, co se stalo... Co on vlastně způsobil potřeboval změnu. Udělat silnou čáru za tím vším a začít znovu. Vycestoval z Itálie pryč úplně. Pokud by zůstal, ta tragédie by ho pronásledovala a nedokázal by žít s klidným svědomím. To ovšem nedokáže ani teď. Ani nemusel přemýšlet dlouho, vybral si první místo, kam zapíchl prst na mapě a tím byla Illéa. Nebalil si ani moc věcí, sbalil si jen malý batůžek a to mu stačilo. Peníze, co měl našetřené využil na cestu a nalezení malého bytu. Potřeboval si udělat nějaké útočiště, než se rozhodne co dál. Kompletně změnil i svou vizáž. Díky všem těm starostem mu vlasy začaly dost šedivět. Zrak se mu zhoršil a začal nosit brýle. Vytvořily se mu vrásky a vypadal jako kdyby mu táhlo na padesát. I když byl proti vousům, nechal si je narůst.
Když dorazil do jeho nové domoviny, celý den a celou noc projížděl inzeráty. Hledal, co by ho mohlo bavit a také, co by ho mohlo naplňovat. A vlastně po tom usilovném hledání i našel. Palác hledá trenéra sebeobrany. Rozhodl se to vyzkoušet. Samozřejmě musel splnit jisté zkoušky a on je zvládl bravurně. Našel si tak práci, která mu i přináší dobrý výdělek. Samozřejmě se doslechl, že by se hodilo něco, co by uvolnilo veškerý stres. Aidan dostal nápad a navrhl, že by byla fajn terapie se psy a štěňaty. A kdo je alergický, dostane plyšáka. Nápad se samozřejmě líbil, ale byl v tom háček. Štěňata palác nemá. Samozřejmě Aidan nezahálel a okamžitě obepsal místní útulky a záchranné stanice. A některé reagovaly s pozitivně! Bude to i příležitost, jak najít chlupáčům nové domovy. A tak začal s prací v paláci. Na plný úvazek se začal věnovat tréninku sebeobrany a bokem se věnuje terapii. Díky tomu poznal svou čtyřnohou spřízněnou duši - Fanny. Jedná se o fenu bernského salašnického psa, který trpí vitiligem. A aby toho neměla fenka málo, měla nádor v oku. O to následně přišla, ale i tak má radost ze života a dodává jistou pozitivní energii i jemu.

Aidan Molinari

trenér sebeobrany

demrys01

Žila byla jedna krásná země s obrovskými turistickými destinacemi a olivovými pláněmi. Byla to země pokroku a nebývalé slávy. Jenže tak jak každá pohádka začíná šťastně, zpravidla musí být něco, co to štěstí posere. A v tomhle případě to byl prastrýček Antonio se svým synem, kteří si už dlouhá léta dělali zálusk na korunu. Královskému páru tím dělali život tak příjemný, jako beďar na ksichtě. A přesně do tohohle chaosu přišel na svět malý omyl s dolíčky ve tváři a...řekněme velmi intenzivními projevy emocí. Princezna Alessia.
Alessia svou starší sestru Ariu odjakživa zbožňovala. Doslova. Kdyby to bylo jen trochu možné, nejspíš by se na ni přilepila jako samolepka a už nikdy neslezla. Taková žvýkačka na podrážce. Aria byla pro malou princeznu všechno. Idol, jistota, nejlepší kamarádka, člověk, se kterým se cítila v bezpečí a hledala u něj pohlazení. Starší Napolitano od ní neměla ani chvíli klidu. Jenže věkový rozdíl sedmi let nebyl jen číslo. Byl to malý příkop mezi dvěma světy, který se s časem změnil v propast. Aria rostla a spolu s ní i tíha povinností, které se na ni začaly lepit jedna za druhou. Byla budoucností rodu, symbolem stabilního trůnu. Bojovala nejen se svými povinnostmi, ale také s nepokoji v zemi, která byla rozdělena na dva tábory. Malá Alessia z toho všeho nechápala vůbec nic. Viděla jen to, že její sestra se od ní pomalu vzdaluje. Tam, kde dřív stály dvě holčičky teď stála holčička sama a bylo čím dál těžší si najít společný čas spolu. Z ideálu se tak stal boj o pár minut společného času. A z obdivu rostla frustrace spojená s pocitem osamění. Začala si proto vytvářet imaginární kamarády, aby se v obrovské zlaté kleci necítila sama. A tak rostla v prostředí, které se tvářilo jako pohádka, ale pod povrchem mělo blíž k noční můře.
Kvůli nepokojům bylo na druhorozenou kladeno až směšné množství nároků. Alessia musela být perfektní. Kontrola byla všude. Co nesmí. Kam nesmí. S kým se nesmí bavit. Jak se má tvářit. Snažila se proto alespoň nikomu nezaclánět a svůj volný čas trávila studiem. Byla bezproblémovým dítětem, toužila po tom být dokonalá. Probouzela se tak v ní soutěživost. Jakoukoliv prohru či nezdar proto snášela velmi špatně. Dětem ze svého okolí se raději vyhýbala, budovat si blízké vztahy pro ni bylo, kvůli izolaci v rámci bezpečí, obzvláště složité. Aby se tak zabavila i sama, potřebu něčí blízkosti začala nahrazovat materiálními věcmi. Stovky plyšáků, kousků oblečení, dekorací. Princeznička dostala vše, co si jen umanula. Pomáhalo jí to v kruté realitě, kdy prostě lidé přichází, odchází a jsou nahrazeni jinými. Je to jen dočasná záležitost. A když začíná svět vypadat růžově, už jen z principu musí být něco, co to posere.
A tím, kdo jí tento chvilkový růžový život posral byl strážce jménem Raffaele. Poměrně dlouhou dobu zastával roli jejího osobního strážce. Dostala ho od svých rodičů jako dárek. Měl se starat nejen o její bezpečí, ale zároveň jí dělat příjemnou společnost. Což také splnil, jen si to pobral trochu po svém vzhledem k tomu, že netrvalo ani rok, než byl spolu s Lessie veřejně prohlášen za pár.
Pocit bezpečí, jistoty a blízkosti. Bylo to poprvé, co druhorozená zažívala něco tak překrásného a od svého přítele se nehla ani na krok. Nechtěla být zase sama. Velmi často ho obdarovala různými dary. Bylo to to jediné, co znala a byla si jistá tím, že je to jediný způsob projevu nějaké náklonnosti. Z dívky se stalo spokojené sluníčko, které si užívalo života a jako by úplně zapomněla na to, v jaké situaci se její země nachází. Přestala být pozorná. Byla prostě jen šťastná. A to přesně rok a tři měsíce, protože po téhle době se strážce vypařil jako pára nad hrncem se spokojenou fotkou v zahraničí na sociálních sítích. Zůstalo jen zmatení, pocity viny a nedostatečnosti. Snažila se málo? Co dělala špatně? Otázky, které ji uvnitř sžíraly a ona smutek začala projevovat agresí.
Roky plynuly a ona nemohla být šťastnější. Uzavřela se do sebe a lidi začala vnímat spíše jako figurky na šachovnici. Vlastně si tak připadala spokojená. Starala se jen o sebe a ve snažila se být své rodině nápomocná. Než přišli s absolutně geniálním nápadem ji prostě prodat do jiné země. O svém snoubenci toho zatím moc neví. Rozhodně by mu ale radila jí před očima moc nezaclánět.

Alessia Napolitano

italská princezna

anniestich

Alfonso Duarte Santos, narozený dne 9.května. Už při narozený dostal dar a zároveň prokletý… to že byl synem svého otce. Ten totiž ho viděl jako svého nástupce, i když Alf, jak mu začala hned jeho o čtyři roky starší ségra přezdívat, o to nestál ani nestojí.
Sic dostal hořkosladké dětství ve zlaté kleci s ledovou výchovou, jeho charakter se velmi rychle vykrystalizoval do rebela s rozhledem. Už v té době byl neposlušný a spoléhal se ze jeho sestra bude místo něho nástupcem trůnu či čím ho otec chtěl mít. Nesnášel umělé povinnosti, jež ho trávili celé roky… možná nebýt matky, kterou miloval nadevše, a Vivi byl by stejný otci. Naštěstí se tak nestalo a už v patnácti letech jasně ukázal, že on nebude ten poslušný nóbl synek… ale i ta nakonec nešťastná výchova měla něco kladného v sobě. Musel být brát na různé cesty, akce a další hlouposti… aspoň se tak naučil, jak fungovat ve společnosti, kde ať chce nebo nechce bude muset žít. Taktéž se naučil respektovat sám sebe a naučil se říkat ne.
Vztah s Vivi byl různorodý dokonce jeden čas špatný, nakonec díky jí mohl vyrůst do sourozeneckého přátelství… rivality zde nebylo zapotřebí – matka je milovala oba nadevše a o otcovu přízeň neměl zájem nikdo z nich (možná Vivi měla touhu, aby jí uznal jako hodnou dědictví, myslel si Alf pro sebe hloupě v té době). Posílali si mezi sebou tajné zprávy, a tak se dozvěděli o sobě mnohem více, než by si sami připustili. Dokonce jí nosil jídlo, když se zamkla v komnatě své. Jednou chtěli spolu utéct pryč z paláce (alespoň jak to on vnímal) za svobodou, za životem, který by měl smysl. Nakonec to skončilo jen u pěkné procházky, kdy pocítili krásu toho opravdového světa.
Zasáhla ho pak smrt jejich matky, kterou oba milovali, věděl ze Vivi na tom musela být velmi špatně. Jediné, co mu pomáhalo bylo jejich pouto, a to že se mohl o ní postarat… bude se o ní muset postarat ještě více. Otec je naschvál vyslal do Illey, ciziny za humny, aby si našly „urozené“ partnery. Sám se tomu v duchu smál, cožpak zrovna urozenost definuje člověka? Asi možná ano… pro někoho. Bude to hold muset s Viv dohromady nějak šikovně vymyslet, aby se přeci jen mohli vrátit domu.
Možná mu v tom pomůže jeho „vzdělání“. V paláci sice škola není (proč taky, že), ale měl možnost navštěvovat výběrové školy. Ba dokonce na soukromé střední škole složil maturitní zkoušku na jedničku a k tomu měl během studia možnost vyjet do Francie, kde si vypiloval svoji francouzštinu k dokonalosti. Doufá, že bude moci pokračovat dále ve vzdělání… uvažuje zejména nad společenskými vědami, nejraději by chtěl na sociologii, neboť je to univerzálně univerzitní obor.

Alfonso Duarte Santos

brazilský král

waithellin

Jako starší z dvojčat se narodila do královské rodiny, kde vždy cítila tíhu povinností sotva se stala dospělou, které s tím přicházely, i když se snažila vyhýbat záležitostem spojeným s trůnem a nástupnictví, stejně jako její matka. Její rodiče se poznali velmi rychle a stejně tak rychle se i vzali, takže těhotenství přišlo po pár měsících známosti.
Měla přesto poměrně klidné dětství, jelikož se od těchto věcí držela stranou. Její rodiče se rozvedli, když byla ještě malá, což ji hluboce ovlivnilo, zvlášť poté, co zjistila, že její otec byl nevěrný její matce krátce potom co se narodili. To pro ni bylo neodpustitelné, a proto se se svým otcem přestala vídat a opětovné sblížení nepřicházelo v úvahu. Ani tehdy, když jí prosil aby se s ním a jeho novou rodinou sešla. Často o něm mluvila jako o muži, bez jakékoliv úcty a svědomí.
Nejbližším mužským vzorem se pro tak ni stal její strýc Isaac, současný král, který v její životě částečně nahradil figuru otce. Kromě něj má slabost i pro část své rodiny, včetně Isaacovy dcery, své sestřenice, kterou podporuje jako budoucí královnu a vidí v ní naději pro zemi. I přes všechny rozpory a bolestné rodinné vazby zůstává vůči své zemi loajální a je odhodlaná ji podpořit v každém čase, přičemž doufá, že její úsilí přispěje ke stabilní budoucnosti trůnu. Jako malá měla i poměrně dobrý vztah se svým bratrancem Andricem, ale ten po čase ochladnul.
Když dospívala, její role v rodině začala nabývat nových rozměrů. Se svou matkou sdílela silné pouto, které jim pomáhalo vzájemně překonávat bolest z rodinných roztržek a zklamání které se dost často objevovali. A to ze strany jejího druhého strýce, kterého příliš v lásce neměla stejně jako jeho Postupně začaly obě podporovat její sestřenici, dceru jejího strýce Isaaca. I když byla sestřenice nemanželská, se stala příslibem pro budoucí vládu a nadějí pro jejich zemi. Byl to krok, který by předchozí generace pravděpodobně nepřijaly, ale ona i její matka věřily, že právě sestřenice má potřebné kvality stát se královnou kterou země potřebuje a kterou si zaslouží.
Tento vztah a podpora v ní vyvolávaly hlubší smysl pro loajalitu, protože věřila, že právě tato cesta zajistí království stabilitu a nový směr. I když byla se svou sestřenicí často v pozadí, jejich společné chvíle a diskuse o budoucnosti jí dodávaly pocit, že na jejích činech záleží. Tím, že ji podporovala ve snaze získat trůn, se snažila vyjádřit nejen lásku ke své rodině, ale také loajalitu k zemi, kterou si přála chránit a zlepšit.
Tato podpora ji zároveň odvedla dál od jejího otce, který neměl zájem o dobro království a jehož činy jí zůstaly cizí i po tolika letech.
Krom mnoha povinností, které byly spojené s postavením pomáhala v nadacích jako dobrovolník a později tomu zasvětila část svého života.
Přesto se snažila si i ve zbývajícím čase, si najít několik koníčků které jí naplňovali a dokázali dělat radost. Jednou nich byly koně a jezdectví, pro ni bylo tím nejkrásnějším únikem ze světa. Každý pohled na koně jí přinesl radost, a každý trénink jí poskytoval pocit svobody a síly. Jenže jednoho dne, během klidné vyjížďky, z ničeho nic vyskočil pes ze křoví a vyděsil jejího koně. Nestihla se ani pořádně připravit, když kůň prudce na mokré cestě uklouzl. Ztratila rovnováhu, spadla a utrpěla vážná zranění. které jí na nějaký čas upoutalo na lůžko.
Od té doby, ačkoliv k nim stále cítím určitou náklonnost, strach začal překrývat její dřívější lásku. Už si nedokážu představit, že by na koně znovu sedla. Stačil pohled na jejich sílu a nekontrolovatelnost, aby si vybavil svůj vlastní pád a tu bezmoc, kterou tehdy prožívala.

Amalia Catharina Van den Berg

nizozemská princezna

christinatemesson

Ana Marija Dragović sa narodila ako najstaršia dcéra kráľovského páru Mariji a Mateovi Dragović, kráľovi, ktorý predtým bol korunným princom Chorvátska a jeho ženy a súčasnej kráľovnej Mariji, ktorá bola predtým druhou princeznou Slovinska. Rodičia svoje dieťa nesmierne milovali a keďže po nej dlho nemohli splodiť ďalšieho potomka, malú Anu pripravovali na jej budúcu rolu korunnej princeznej a budúcej kráľovnej Chorvátska. Ana bola ako špongia a všetko, čo ju súkromní učitelia etikety učili, sa do nej vpíjali ako voda. Ana sa rada učila a ako sa neskôr ukázalo, mala talent na jazyky. Ana sa učila všetkému, čo potrebovala vedieť no i tak mala vlastné záujmy o ktoré sa delila so svojimi milujúcimi rodičmi. Po pár rokoch sa však kráľovská rodina konečne dočkala ďalšieho potomka a tým bol práve chlapec. Na dvore sa začalo šepkať, že by práve novonarodený princ zaujal budúce miesto princeznej a namiesto nej by sa z neho stal korunný princ no kráľ Mateo dal jasne najavo, že na pohlaví nezáleží a jeho dedičom je a bude naďalej práve Ana. V tom období to síce Ana ešte nechápala no na mladšieho súrodenca sa nesmierne tešila. Ako obe kráľovské deti rástli, tak aj ich dobrodružstvá i keď Ana toho predsa len zažívala viacej, keďže bola staršia. Rada liezla na stromy v záhrade, učila sa umu jazdy na koni či trávila čas s rodičmi a mladším bratom. Nezabudla však na svoje povinnosti ako budúca korunná princezná a učila sa všetko, čo potrebovala. A učenie si napokon i zamilovala. Rada čítala knihy v záhrade obklopená havranmi, ktoré kráľovská rodina vlastnila a Ana si týchto konkrétnych operencov nesmierne obľúbila no ako rástla a dospievala, začali sa u nej objavovať záujmy, ktoré trochu nesúviseli s tým, že sa jednalo o princeznú. Mala rada inú hudbu než normálnu klasiku, v súkromí sa obliekala ako normálne dievča bez povinnosti koruny a aspoň týmto spôsobom sa snažila mať aspoň trochu normálny život. Ďalej však študovala jazyky, nastúpila normálne na strednú školu a odtiaľ neskôr putovala zase na vysokú školu, ktorá bola priamo zameraná na jazyky, ktoré si tak veľmi obľúbila. Rodičia ju dokonca nechali zapísať na kurz sebaobrany a Ana si neskôr dokonca spravila vodičský preukaz pre osobné auto a motorku, čo nejaký čas rodičom tajila no neskôr vyšla s pravdou von. Medzi služobníctvom, ktoré slúžilo kráľovskej rodine si dokonca našla pár priateľov s ktorými veľmi rada trávila voľný čas no nie všetko pekné dlho trvá a tak raz jedného dňa okúsila Ana po prvý krát v živote studenú facku reálneho sveta. Jedno z detí, teda lepšie povedané, jeden chlapec menom Luka, syn sluhu sa pokúsil zradiť ich spoločné priateľstvo, pričom Ana doteraz nezistila, prečo sa tak stalo no dopad tejto zrady bol dosť veľký na to, aby Ana začala osobne nenávidieť práve toto slovo- zrada. A čo vlastne Luka spravil? Zavesil na internet fotky Any, ktoré nikdy nemali uzrieť svetlo sveta no dostali sa na povrch, pričom sa celá kauza tiahla dlhé mesiace. Nakoniec celú rodinu Luku vyhodili a jeho otca zatkla polícia. Ana odvtedy Luku viac nevidela a svoje správanie a výber priateľov začala vykonávať inak. Ako však dospievala, Ana si uvedomovala, čo rola korunnej princeznej vlastne znamená. Vo veku 21 rokov sa ňou aj oficiálne stala než jej bolo jej otcom i matkou oznámené, ž teraz bude nasledovať ďalšia fáza- výber vhodného manžela a budúceho kráľa Chorvátska po jej boku. I keď Ana vedela, že sa tak jedného dňa stane, vždy snila o tom, že jej zväzok s budúcim manželom bude z lásky no realita bola predsa len trochu iná. No napokon plne prijala svoj záväzok nielen voči vlastným rodičom, ale aj krajine. Vie, že ženícha bude mať a bude úplne jedno, či ich zväzok bude z lásky alebo len z politických hľadísk, teda lepšie povedané, výhodná svadba v prospech dobrých stykov s budúcimi spojencami Chorvátska.

Ana Marija Dragović

chorvatská korunní princezna

dark_shadow_moon_luna

$Od minulé Selekce proběhlo hodně změn i v Nizozemí. Princ Willem Cor Van den Berg měl nastoupil na trůn, bohužel ho už příprava na panovaní psychicky semlela. Vlastně mu vladaření šlo jako psovi pastva a Nizozemsko málem i zadlužil na úkor svých charitativních akcí. Proto bylo v jeho případě nejlepší, že se rozhodl svou vládu předat svému mladšímu bratrovi, princovi Nizozemska, Issacovi, kterého si lid opravdu oblíbil, jelikož díky němu se Nizozemsko dočkalo času rozkvětu. A co s padlou hvězdou Willemem? No během let jeho vyhoření se dočkal i syna Andrica. Dalo by se říct, že Andric byl opravdu zlaté dítě, poslušný klidný, ale bohužel energický. Měl potřebu otravovat nejen svého otce, ale i strýčka (Issaca) a tetu (Catharinu). Měl je opravdu rád a rád s nimi trávil čas pokud neměl zrovna nějakou výuku v rámci příprav na vládu. Fakt se těšil, že bude na postu jako je Issac silný, cílevědomý a hlavně milovaný lidem. Byl to jeho velký vzor! Když se dozvěděl, že bude mít sestřenici tak byl možná ještě více nadšený než předtím. Na Gemmu se fakt těšil, jako kdyby to byla jeho vlastní sestra, kterou by byl ochoten chránit. V tu dobu bohužel netušil, že ho narození, pro něj očekávané, sestřenice připraví o nárok na trůn. Do 11 let si ještě bláhově myslel, že má vládu v kapse, ale když mu to došlo, měl pocit jako kdyby ho někdo přetáhnul cihlou po hlavě. Bral to jako zradu. Jak si to mohl Issac dovolit… Nahradit ho nějakým frackem tehdejší rádkyně. Pokusil se jí sprovodit ze světa, tedy aspoň někam schovat. Moc si z toho nepamatuje možná jen dosti nepříjemný pocit. Ví, že jí držel za ruku a táhl jí katakombami Nizozemského paláce. Po nepovedeném odstranění zrádkyně ze světa se začal své rodině stranit, bez výjimky. Bál se, že pokud se bude nadále vnucovat, Gemma něco cekne. Na své příbuzné byl čím dál tím nepříjemnější a měl je za bandu křiváků. Jak mu to mohli udělat? A proč mu o tom neřekli dříve? Celou tu dobu žil ve lži… Během let jeho vzdoru se dá se říct že připoutal na různé sportovní aktivity. Nejvíce si oblíbil střelbu, dalo by se říct, že si tím ukájel svou zášť ke své rodině. Představoval si jak se jich jednou zbaví. Byly dny mu tohle vydrželo, ale pak mu to přišlo spíše jako noční můra… Co by dělal bez nich? Co by nenáviděl a zároveň tak miloval. Nesnáší se za to… Už tenkrát to pro něj byla dlouhá doba. Nespal a pomalu se vyhýbal jídlu. Pokud jedl tak strávil zbytek dne ve fitku nebo dělání všemožných sportů. Dal se do všech možných procedur jen aby si zlepšil kvalitu kůže a zpevnil vlasy. V koupelně trávil pomalu hodiny třeba až do půlnoci. Jediné dny kdy byl s rodinou veřejně viděn, tak to bylo jen kvůli médiím a nebo společenským akcím, kde dostával všemožné pokolonky kvůli jeho už tenkrát krásnému vzhledu. Stejně se vždy, pokud mohl, se po začátku vzdálil a pak se ke konci zase objevil. Když přišel o trůn, tak jediné co mu zbývá, je se bát o jeho krásu, na kterou si nenechá sáhnout. Jen když někdo vyjádřil nesouhlas, když jiní neříkají jaký krásný je, podal si je a mnoho služebnictva se v paláci kvůli němu vystřídalo.$